Trochu kyselý. Trochu sladký. Trochu štiplavý. Zkrátka dokonale vyvážený. Přesně tak popsala proslulá newyorská barmanka Audrey Saunders tento dlouho zapomenutý řízný koktejl, jenž se stal počátkem nového tisíciletí jakýmsi tajným esem v rukávu barmanů. Chcete-li totiž svého hosta překvapit, zdánlivě neslučitelná kombinace ginu, maraschina, Chartreuse a čerstvé limetkové šťávy zaručuje úžasný výsledek, po jehož ochutnání ztratíte dech a pozbydete slov. Kde se ovšem tento koktejl vzal? A proč se nyní zdá, že mu v Česku odzvonilo a vrátí se mezi ony obskurní koktejly, jichž jsou některé barmanské knihy doslova plné?

Mytologie

O Last Word se traduje, že byl jedním z oněch prvních drinků, které na přelomu tisíciletí barmany inspirovaly ke koktejlové renesanci. Složením působí jako moderní invence, opak je ovšem pravdou. První zmínka o koktejlu Last Word pochází z roku 1951, kdy se receptura k jeho přípravě objevila v knize Bottoms Up! Jejím autorem byl Ted Saucier, mediální specialista a neúnavný propagátor newyorského hotelu Waldorf-Astoria. Krásně ilustrovanou knihou s výběrem více než dvou set receptur se pokusil opět přitáhnout pozornost ke klasickým koktejlům. Navzdory této skutečnosti mnozí chybně přisuzují Last Word prohibičnímu New Yorku, neboť vyjádření Teda Sauciera je poněkud zavádějící. Uvedl totiž, že koktejl vznikl v soukromém společenském klubu v Detroitu a na Manhattanu jej asi před třiceti lety představil divadelní komik Frank Fogarty, který byl rovněž znám jako Dublin Minstrel. Časově bychom se tak z 50. let dostali na počátek prohibice. Nedávný archivní výzkum v Detroit Athletic Club, který provedl John Frizell, nicméně odhalil, že Last Word je přece jen ještě o něco starší. Na klubovém jídelním lístku se nacházel už v roce 1916, a to za cenu 35 centů (Dnes by cena takového koktejlu odpovídala částce necelých dvou set korun.), což z něj tou dobou činilo nejdražší koktejl klubu.

Ačkoli Fogarty sám nebyl žádným barmanem, zcela jistě jej můžeme považovat za skvělého propagátora; k rozšíření Last Word přispěl zejména svou slávou vaudevillového umělce. V současnosti bychom jej označili jako stand-up komika. Někteří přitom věří, že to bylo právě jeho povolání, které dalo vzniknout názvu koktejlu. Fogarty totiž obvykle zahajoval svá vystoupení písní a končil je vážnou srdceryvnou recitací. V roce 1912 vyhrál soutěž New York Morning Telegraph o nejlepšího vaudevillového umělce a roku 1914 byl dokonce zvolen prezidentem The White Rats, svazu, jenž sdružoval všechny tyto samostatné umělce. V době, kdy koktejl podle všeho vznikl, vystupoval navíc Fogarty v detroitském divadle Temple. Navzdory Fogartyho úsilí o popularizaci koktejlu Last Word, kterou zachytil ve svém díle Ted Saucier, upadlo ono spojení stejného dílu ginu, maraschina, Chartreuse a čerstvé limetkové šťávy v zapomnění. Obrat nastal až na počátku nového tisíciletí, kdy jej znovu objevil Murray Stenson, který hledal nový koktejl pro Zig Zag Café v Seattlu. Inspiraci našel ve starém výtisku Bottoms Up! a brzy poté se drink stal hitem nejen v Zig Zag Café, ale přímo v celém Seattlu, odkud se rozšířil do koktejlových barů po celém světě. Nejlépe tento příběh zachytil Tan Vinh ve vydání novin Seattle Times ze dne 11. března 2009: „Drink se stal v Seattlu doslova kultovním hitem, poté se rozšířil do Portlandu a nakonec se povznesl až na úroveň newyorských koktejlových barů, kde se udávají barmanské trendy. Last Word se od té doby začal objevovat na lístcích v Chicagu, San Franciscu i různých městech Evropy, především v Londýně a Amsterdamu.“

Finální třešničkou, kterou někteří k tomuto koktejlu doporučují jako ozdobu, může být též fakt, že v době americké prohibice tvořil součást koktejlu bathtub gin. Pochybná kvalita ginu, který se připravoval tzv. ve vaně, ovšem tvořila naprostý protiklad k legendárnímu francouzskému likéru Chartreuse. Naštěstí ale můžeme říct, že se od té doby tento koktejl prokousal až do obecného povědomí. Důkazem budiž i to, že dnes používaný gin již představuje rovnocenného partnera ostatním ingrediencím jak z hlediska poměru, tak i kvality.

Moderní variace

Ačkoli může onen rovnocenný poměr ingrediencí vytvářet dojem, že Last Word nebude mít příliš mnoho variací, pravdou je, že už samotný název ponouká barmany ke kreativitě. Jedním z těch, kteří se zapsali do historie svým twistem na tuto „autonehodu čtyř účastníků, v níž nikdo není zraněn a přitom je každý rád, že se poznali“, je barman Phil Ward. Ten vytvořil hned několik variací. Zřejmě nejznámější z nich je ovšem Final Ward z roku 2007, v němž gin nahrazuje žitná whiskey a roli čerstvé limetkové šťávy přebírá citron. Téhož roku přišel se svou alternativou i Sam Ross, když drink uvedl na menu v chicagském baru Violet Hour. Jednalo se o vyváženou kombinaci bourbonu, amara, Aperolu a čerstvé citronové šťávy, která si svět získala hlavně díky tomu, že Ross tento koktejl pravidelně nabízel i v legendárním newyorském baru Milk & Honey. O dva roky později Ward rozvinul myšlenku náhrady Chartreuse za Aperol do té míry, že k italskému aperitivu přidal v baru Mayahuel ještě mezcal místo ginu, vytvořil tak koktejl s názvem Division Bell. Odtud už zbýval pouhý krůček k Naked & Famous. Touto kreací složil Joaquín Simó, působící toho času v newyorském baru Death & Co., koktejlu Last Word pravděpodobně největší poklonu: v roce 2011 pro své vyjádření vybral méně výrazné likéry – místo Campari sáhl po Aperolu a místo zelené Chartreuse zvolil její žlutou variantu. Zbývalo přidat limetku a mezcal a zachovat poměr – a moderní klasika byla na světě.

Odraz v umění

Navzdory vysoké oblibě se zdá, že koktejl Last Word dosud nepronikl do populární kultury natolik, aby se stal součástí literárního nebo filmového příběhu. Na druhou stranu můžeme polemizovat, jestli k tomu vůbec dojde; koncem minulého roku zasáhlo svět distribuční rozhodnutí, podle nějž byly poslední dva roky pro likér Chartreuse skvělé, nicméně silná poptávka dovedla výrobní závod v Aiguenoire na vrchol jeho produkční kapacity a kartuziánští mniši se rozhodli, že kvůli svým mnišským pravidlům nebudou zvyšovat objem výroby. V podstatě tak nechtějí vyrábět více, než je potřeba pro podporu kartuziánského řádu, neboť se chtějí především věnovat svému životu v ústraní a modlitbám. Tato nečekaná situace dovedla exkluzivního partnera kartuziánských mnichů, společnost Chartreuse Diffusion, k rozhodnutí pracovat výhradně s hlavními a historickými trhy. Primární vizí je pro ně uspokojovat v maximální možné míře potřeby francouzského trhu, posílit přítomnost na klíčových trzích v alpských zemích a nadále si udržovat silné postavení v Severní Americe, kde historicky dlouhodobě působili, tedy v USA, Kanadě a Mexiku. Česká republika se tudíž zařadila k oněm méně šťastným zemím, kde likér Chartreuse oficiálně se svou distribucí končí. Nezbývá nám tak než doufat, že s tím nezmizí nadobro i Last Word. Upřímně ale věřím, že tento koktejl ještě neřekl své poslední slovo.