Do kamene vsazená White Lady

Sotva odezněly salvy děl první světové války a pominuly pocity zmaru, objevila se nová touha, a to na vše rychle zapomenout. Každý rázem chtěl svou kořist, chtěl žít okamžikem a ihned okusit vše, co na světě ještě zbylo. Koktejly v klubu, svádění sousedek, rychlé vozy a vůně peněz létajících vzduchem – každý zkrátka mířil vstříc bouřlivé době 20. let 20. století. Zřejmě hned v jejím úvodu se zrodil jeden z ikonických anglických drinků, který se nesmazatelně zapsal do londýnské nápojové historie. Stále však zůstává otázkou, který z velikánů tehdejší doby doopravdy stvořil koktejl přezdívaný Chelsea Sidecar. Snad by se dalo říct, že nezáleží na jméně, ale spíš na chuti – ovšem i to jméno cosi připomíná.
Traduje se, že tento koktejl vznikl ve staré dobré Británii, a to konkrétně v její metropoli. Vždyť se k němu kromě spekulací o jeho tvůrci váže řada rozličných přezdívek, které člověku mnoho neosvětlí. Možná jste již pochopili, že řeč je o White Lady též známé jako Delilah, Kiernander, Janikedvence či Lilian Forever. Koktejl však lze podle těchto přezdívek identifikovat jen stěží. Každá varianta může obsahovat ingredienci navíc: občas přebývá bílek, cukr nebo třeba smetana. Oč se tedy jedná a kdo s tímto koktejlem přišel jako první?

Ke koktejlu White Lady se bohužel váže jak spor o prvenství, tak polemika, zda se má správně připravovat s vaječným bílkem či bez bílku. Tím, kdo v roce 1919 drink s názvem White Lady vytvořil, není nikdo jiný než slavný skotský barman Harry MacElhone. Působil toho času v londýnském klubu Ciro‘s, který během války z licenčních důvodů fungoval jako privátní podnik a tančírna. Právě zde se měl MacElhone inspirovat jednou velice okouzlující ženou a připravit White Lady. Potud bychom mohli příběhu spokojeně věřit, nicméně původní receptura se skládala z bílého crème de menthe, pomerančového likéru Cointreau a čerstvé citronové šťávy. Jedná se tudíž o jiný drink, než jaký známe pod stejným jménem dnes.
Třebaže MacElhone údajně změnil recepturu sám, když nahradil mátový likér za gin, učinil tak prý nejdříve v roce 1929 ve svém pařížském Harry‘s New York Baru. Během dvou předcházejících let se z „Bílé paní“ stal takový hit, že barman Harry Craddock nechal šejkr s čerstvě připraveným koktejlem při renovacích hotelu Savoy zazdít. Craddocka měla k invenci ve 20. letech přivést Zelda Fitzgerald, jejíž platinově blonďaté vlasy ho očarovaly. Definitivním potvrzením prvenství Harryho Craddocka je následně skutečnost, že se receptura objevuje v roce 1930 v jeho knize The Savoy Cocktail Book. Naproti tomu v obou MacElhonových publikacích z let 1921 a 1927 – tedy ABC of Mixing Cocktails a Barflies and Cocktails: 300 recipes – se White Lady skládá z brandy, crème de menthe a Cointreau.

Když gin, tak s tonikem
Gin je odpradávna zmiňován v nejrůznějších spojeních. Od svých začátků si prošel nechvalnou érou levného a ne příliš kvalitního destilátu přes šílenství takzvaných ginových paláců až po velkou oblibu u královského dvora. Dnes mnoho lidí, když se řekne „jméno“ gin, napadne „příjmení“ tonik.
Výroba jalovcové pálenky
Výroba ginu začíná volbou botanicals, jež významně ovlivňují jeho výsledný charakter. Jednotlivé značky se liší nejen jejich sestavou a poměry, ale někdy také drobnými variacemi na základní výrobní postup. I v tom je kouzlo tohoto destilátu.
Hořký hrabě Negroni
Na počátku všeho byla Itálie a v ní sladký život, který potřeboval dodat hořký balanc. Asi tímto způsobem by mohlo začít vyprávění o jednom z ikonických klasických koktejlů uplynulého století. Co všechno ale stojí v pozadí za tímto šlechticem mezi aperitivy?