Do kamene vsazená White Lady

Tomáš Mozr

02. srpna 2020

Sotva odezněly salvy děl první světové války a pominuly pocity zmaru, objevila se nová touha, a to na vše rychle zapomenout. Každý rázem chtěl svou kořist, chtěl žít okamžikem a ihned okusit vše, co na světě ještě zbylo. Koktejly v klubu, svádění sousedek, rychlé vozy a vůně peněz létajících vzduchem – každý zkrátka mířil vstříc bouřlivé době 20. let 20. století. Zřejmě hned v jejím úvodu se zrodil jeden z ikonických anglických drinků, který se nesmazatelně zapsal do londýnské nápojové historie. Stále však zůstává otázkou, který z velikánů tehdejší doby doopravdy stvořil koktejl přezdívaný Chelsea Sidecar. Snad by se dalo říct, že nezáleží na jméně, ale spíš na chuti – ovšem i to jméno cosi připomíná.

Traduje se, že tento koktejl vznikl ve staré dobré Británii, a to konkrétně v její metropoli. Vždyť se k němu kromě spekulací o jeho tvůrci váže řada rozličných přezdívek, které člověku mnoho neosvětlí. Možná jste již pochopili, že řeč je o White Lady též známé jako Delilah, Kiernander, Janikedvence či Lilian Forever. Koktejl však lze podle těchto přezdívek identifikovat jen stěží. Každá varianta může obsahovat ingredienci navíc: občas přebývá bílek, cukr nebo třeba smetana. Oč se tedy jedná a kdo s tímto koktejlem přišel jako první?

Ke koktejlu White Lady se bohužel váže jak spor o prvenství, tak polemika, zda se má správně připravovat s vaječným bílkem či bez bílku. Tím, kdo v roce 1919 drink s názvem White Lady vytvořil, není nikdo jiný než slavný skotský barman Harry MacElhone. Působil toho času v londýnském klubu Ciro‘s, který během války z licenčních důvodů fungoval jako privátní podnik a tančírna. Právě zde se měl MacElhone inspirovat jednou velice okouzlující ženou a připravit White Lady. Potud bychom mohli příběhu spokojeně věřit, nicméně původní receptura se skládala z bílého crème de menthe, pomerančového likéru Cointreau a čerstvé citronové šťávy. Jedná se tudíž o jiný drink, než jaký známe pod stejným jménem dnes.

Třebaže MacElhone údajně změnil recepturu sám, když nahradil mátový likér za gin, učinil tak prý nejdříve v roce 1929 ve svém pařížském Harry‘s New York Baru. Během dvou předcházejících let se z „Bílé paní“ stal takový hit, že barman Harry Craddock nechal šejkr s čerstvě připraveným koktejlem při renovacích hotelu Savoy zazdít. Craddocka měla k invenci ve 20. letech přivést Zelda Fitzgerald, jejíž platinově blonďaté vlasy ho očarovaly. Definitivním potvrzením prvenství Harryho Craddocka je následně skutečnost, že se receptura objevuje v roce 1930 v jeho knize The Savoy Cocktail Book. Naproti tomu v obou MacElhonových publikacích z let 1921 a 1927 – tedy ABC of Mixing Cocktails a Barflies and Cocktails: 300 recipes – se White Lady skládá z brandy, crème de menthe a Cointreau.

Na druhou stranu je všeobecně známo, že ne všechny receptury, které Craddock připravoval, sám vymyslel. Podle jeho vlastních slov jej navštěvovala spousta žíznivých a nápaditých lidí: „Každý rok od amerických přátel dostanu dvanáct až dvacet nových receptur,“ připustil. „Amerika je pořád duchovním domovem koktejlu a postarší Američan je stále tím nejlepším kritikem. Navíc existují také Američané, kteří si vymyslí nový koktejl doma a přivezou recepturu do Evropy, aby je tam obsloužili, protože v domovině neseženou potřebné suroviny. Dělá to tak mnoho cestovatelů.“ Podle koktejlového menu z American Baru hotelu Savoy, které lze najít v knize The Deans of Drink od Anistatie Miller a Jareda Browna, byl koktejl White Lady v nabídce baru bezpochyby dlouholetou klasikou. Zajímavá je rovněž cena: za tehdejší 2 šilinky a 6 pencí byste si tenkrát koupili pět piv. V říjnu 1928 přidal Craddock do své sbírky recepturu s číslem 2000 a později vybral oněch 750 předpisů pro proslulý výtisk vydaný u Constable & Company. V tomto výběru samozřejmě nemohlo chybět spojení ginu, pomerančového likéru Cointreau a čerstvé citronové šťávy s názvem White Lady. Ještě v roce 1930 však vedle sebe v Londýně existovaly dvě verze drinku. Dokazuje to kniha Cocktails, již napsal jistý Jimmy, barman z klubu Ciro’s a shodou okolností MacElhoneův dřívější podřízený. Postupem času však zvítězila verze ze Savoye. Už asi nikdy nezjistíme, jestli zvítězila díky chuti nebo spíš díky popularitě, které se Craddock těšil u rozpustilé a rozmarné skupiny aristokratů Bright Young Things.

Kompletní historii a moderní variace koktejlu White Lady najdete v BARLIFE č. 98, který můžete objednávat on-line s doručením zdarma.