Do kamene vsazená White Lady

Tomáš Mozr

Sotva odezněly salvy děl první světové války a pominuly pocity zmaru, objevila se nová touha, a to na vše rychle zapomenout. Každý rázem chtěl svou kořist, chtěl žít okamžikem a ihned okusit vše, co na světě ještě zbylo. Koktejly v klubu, svádění sousedek, rychlé vozy a vůně peněz létajících vzduchem – každý zkrátka mířil vstříc bouřlivé době 20. let 20. století. Zřejmě hned v jejím úvodu se zrodil jeden z ikonických anglických drinků, který se nesmazatelně zapsal do londýnské nápojové historie. Stále však zůstává otázkou, který z velikánů tehdejší doby doopravdy stvořil koktejl přezdívaný Chelsea Sidecar. Snad by se dalo říct, že nezáleží na jméně, ale spíš na chuti – ovšem i to jméno cosi připomíná.

Traduje se, že tento koktejl vznikl ve staré dobré Británii, a to konkrétně v její metropoli. Vždyť se k němu kromě spekulací o jeho tvůrci váže řada rozličných přezdívek, které člověku mnoho neosvětlí. Možná jste již pochopili, že řeč je o White Lady též známé jako Delilah, Kiernander, Janikedvence či Lilian Forever. Koktejl však lze podle těchto přezdívek identifikovat jen stěží. Každá varianta může obsahovat ingredienci navíc: občas přebývá bílek, cukr nebo třeba smetana. Oč se tedy jedná a kdo s tímto koktejlem přišel jako první?

Ke koktejlu White Lady se bohužel váže jak spor o prvenství, tak polemika, zda se má správně připravovat s vaječným bílkem či bez bílku. Tím, kdo v roce 1919 drink s názvem White Lady vytvořil, není nikdo jiný než slavný skotský barman Harry MacElhone. Působil toho času v londýnském klubu Ciro‘s, který během války z licenčních důvodů fungoval jako privátní podnik a tančírna. Právě zde se měl MacElhone inspirovat jednou velice okouzlující ženou a připravit White Lady. Potud bychom mohli příběhu spokojeně věřit, nicméně původní receptura se skládala z bílého crème de menthe, pomerančového likéru Cointreau a čerstvé citronové šťávy. Jedná se tudíž o jiný drink, než jaký známe pod stejným jménem dnes.

Třebaže MacElhone údajně změnil recepturu sám, když nahradil mátový likér za gin, učinil tak prý nejdříve v roce 1929 ve svém pařížském Harry‘s New York Baru. Během dvou předcházejících let se z „Bílé paní“ stal takový hit, že barman Harry Craddock nechal šejkr s čerstvě připraveným koktejlem při renovacích hotelu Savoy zazdít. Craddocka měla k invenci ve 20. letech přivést Zelda Fitzgerald, jejíž platinově blonďaté vlasy ho očarovaly. Definitivním potvrzením prvenství Harryho Craddocka je následně skutečnost, že se receptura objevuje v roce 1930 v jeho knize The Savoy Cocktail Book. Naproti tomu v obou MacElhonových publikacích z let 1921 a 1927 – tedy ABC of Mixing Cocktails a Barflies and Cocktails: 300 recipes – se White Lady skládá z brandy, crème de menthe a Cointreau.

Na druhou stranu je všeobecně známo, že ne všechny receptury, které Craddock připravoval, sám vymyslel. Podle jeho vlastních slov jej navštěvovala spousta žíznivých a nápaditých lidí: „Každý rok od amerických přátel dostanu dvanáct až dvacet nových receptur,“ připustil. „Amerika je pořád duchovním domovem koktejlu a postarší Američan je stále tím nejlepším kritikem. Navíc existují také Američané, kteří si vymyslí nový koktejl doma a přivezou recepturu do Evropy, aby je tam obsloužili, protože v domovině neseženou potřebné suroviny. Dělá to tak mnoho cestovatelů.“ Podle koktejlového menu z American Baru hotelu Savoy, které lze najít v knize The Deans of Drink od Anistatie Miller a Jareda Browna, byl koktejl White Lady v nabídce baru bezpochyby dlouholetou klasikou. Zajímavá je rovněž cena: za tehdejší 2 šilinky a 6 pencí byste si tenkrát koupili pět piv. V říjnu 1928 přidal Craddock do své sbírky recepturu s číslem 2000 a později vybral oněch 750 předpisů pro proslulý výtisk vydaný u Constable & Company. V tomto výběru samozřejmě nemohlo chybět spojení ginu, pomerančového likéru Cointreau a čerstvé citronové šťávy s názvem White Lady. Ještě v roce 1930 však vedle sebe v Londýně existovaly dvě verze drinku. Dokazuje to kniha Cocktails, již napsal jistý Jimmy, barman z klubu Ciro’s a shodou okolností MacElhoneův dřívější podřízený. Postupem času však zvítězila verze ze Savoye. Už asi nikdy nezjistíme, jestli zvítězila díky chuti nebo spíš díky popularitě, které se Craddock těšil u rozpustilé a rozmarné skupiny aristokratů Bright Young Things.
Kompletní historii a moderní variace koktejlu White Lady najdete v BARLIFE č. 98, který můžete objednávat on-line s doručením zdarma. 
Když gin, tak s tonikem

Když gin, tak s tonikem

Gin je odpradávna zmiňován v nejrůznějších spojeních. Od svých začátků si prošel nechvalnou érou levného a ne příliš kvalitního destilátu přes šílenství takzvaných ginových paláců až po velkou oblibu u královského dvora. Dnes mnoho lidí, když se řekne „jméno“ gin, napadne „příjmení“ tonik.

Výroba jalovcové pálenky

Výroba jalovcové pálenky

Výroba ginu začíná volbou botanicals, jež významně ovlivňují jeho výsledný charakter. Jednotlivé značky se liší nejen jejich sestavou a poměry, ale někdy také drobnými variacemi na základní výrobní postup. I v tom je kouzlo tohoto destilátu.

Hořký hrabě Negroni

Hořký hrabě Negroni

Na počátku všeho byla Itálie a v ní sladký život, který potřeboval dodat hořký balanc. Asi tímto způsobem by mohlo začít vyprávění o jednom z ikonických klasických koktejlů uplynulého století. Co všechno ale stojí v pozadí za tímto šlechticem mezi aperitivy?