Čiší z ní radost a dobrá nálada. O keramice hovoří s nadšením, raduje se z každé chvilky, kterou může strávit v ateliéru. Kudy vedla její cesta za hrnčířský kruh v Příbrami, jsme se ptali keramičky Veroniky Pikrtové.

K výtvarné tvorbě tíhla odmala, ale pro dívku vyrůstající na vesnici nebyly zájmové kroužky snadno dostupné. Dostala se k nim až na střední škole, kde se věnovala modelování a sochání. Po dokončení středoškolského studia se její životní směr od tvoření opět na několik let odchýlil: odcestovala pracovat do Velké Británie jako au-pair. 

V Londýně ale její umělecká duše dlouho nezahálela a výtvarnictví si ji opět našlo – začala navštěvovat hodiny malby a přihlásila se na univerzitu. V ročním přípravném kurzu měla možnost dotknout se všech možných výtvarných směrů. Grafiky, malby, sochařství, keramiky, fotografie. Nakonec se rozhodovala mezi studiem malby a keramiky. Zvítězila keramika: „Během studia jsem s hlínou experimentovala a hledala její možnosti, používala jsem ji například k malbě – vznikaly originální lité obrazy, které jsem po vypálení zavěšovala do prostoru. Hlínu jsem také animovala,“ vzpomíná výtvarnice.

Veronika na londýnské University of the Arts získala bakalářský titul a po pěti letech, které ve Spojeném království strávila, ji osud zavál do Řecka. Odpověděla tehdy na inzerát a po pár e-mailech se stala asistentkou norské keramičky Hanne Mi Stabell Sauge. V její dílně se zdokonalila v točení na hrnčířském kruhu, osahala si několik dalších technik a vedla kurzy pro turisty. Začala pomalu zjišťovat, jak vlastně taková dílna funguje a jaká je technická i praktická stránka keramického procesu, a zatoužila po něčem podobném.

Užité umění

To se jí později splnilo v Praze, kde vyučovala, vedla kurzy keramiky a ve sdíleném ateliéru na Smíchově tvořila. Vznikaly různé servisy a drobné nádoby, většinou na zakázku. Za zmínku jistě stojí jedna z jejích tehdejších spoluprací – pro zážitkovou restauraci La Degustation Bohême Bourgeoise vytvořila krásné keramické mušle, ve kterých se servírovalo degustační menu. Užité umění keramičku nadchlo: „Baví mě i osobní spolupráce se zákazníkem, kdy společně nějaký produkt navrhneme a já ho posléze můžu realizovat. Je fajn, když to, co tvoříte, někdo používá a má z toho radost.“

Z Prahy do Příbrami

Během mateřské dovolené si výtvarnice zařídila novou dílnu v Příbrami, kam se s rodinou přestěhovala. V tomto středočeském městě začala svoji síť zákazníků budovat v podstatě od začátku. Menší město oproti české metropoli nabízí osobnější vztah s klienty a komornější atmosféru, což Veronice vyhovuje, stejně jako klidné prostředí jejího domova – keramickou dílnu má přímo tam: „Život keramika je každodenní, proces výroby vyžaduje stálou kontrolu. Takhle si můžu do ateliéru odskočit třeba na půl hodiny, udělat, co potřebuji, a pak se zase vrátit za rodinou.“ 

I Veroničin muž se věnuje krásnému tradičnímu řemeslu – je houslař. Dříve měli manželé ve svém rodinném domě dílny dokonce vedle sebe. Jejich dvě malé dcerky je při práci občas navštěvují, sem tam přiloží ruku k dílu: „Děti dělají rády to, co jejich rodiče,“ usmívá se Veronika.

Skloubit práci s rodinným životem je samozřejmě náročné, výtvarnice by si přála mít pro svůj ateliér více času: „Snažím se, aby byla moje práce opravdu precizní, aby bylo vše dotažené, a to se uspěchat prostě nedá.“ V Příbrami se věnuje také vedení intenzivních workshopů a příměstských táborů pro děti. Jak ale dodává, v současné době výuku trochu upozaďuje a spíše se snaží soustředit a posouvat svou vlastní tvorbu.

Lampa jako umělecké dílo

V portfoliu Veroniky Pikrtové najdeme kávové servisy, šálky na espresso, závěsné květináče i dlaždice. Její výrobky často zdobí ručně malované barevné akcenty – svěží, většinou minimalistické. 

Zapomenout nesmíme ani na lampy. Veronika vzpomíná, že se jí do tohoto projektu zpočátku příliš nechtělo, ale po prvotních rozpacích této disciplíně nakonec přišla na chuť a začala vznikat unikátní svítidla, jejichž výroba není jednoduchá a potřebuje svůj čas. Cesta od prvních nákresů k finálnímu produktu může trvat až měsíc a půl. Jedním z důležitých momentů v procesu výroby je výběr stínidla, ke kterému výtvarnice posléze navrhuje trup lampy tak, aby byl celek harmonický jak barevně, tak strukturou a tvarem. Trup je dutý, vystavěný z plátů nebo „hadů“, případně kombinací obou technik, záleží na konkrétním kousku: „Je to sochařská práce,“ říká výtvarnice. Lampy navozují hřejivě útulnou atmosféru a v interiéru působí jako oku lahodící elegantní solitér. Tato krásná svítidla jsme mohli vidět v době adventu na Art & Design Pop-up v prostorách prodejny Vermont home u Prašné brány. Majestátní lampy tam byly vystaveny spolu s veselými šálky na espresso. Ostatně také kávové kultuře se keramička věnuje s radostí: pro příbramskou kavárnu Upekla navrhla a vyrobila originální sety na cappuccino a dezertní talířky.

Veroničina tvorba zahrnuje i předměty vytvořené technikou raku. Jedná se o starý japonský postup, při kterém se po přežahu používají speciální glazury raku a po dalším výpalu se nádoby vytahují z rozžhavené pece při 1000 °C. Teplotní šok způsobuje jejich zčernání, po vychladnutí se omývají a na povrch tak vystupují až metalické barvy: „Líbí se mi ta nepředvídatelnost, nikdy člověk přesně neví, jaký bude výsledek.“

Krása materiálu

Inspirací a podnětem k tvoření bývá Veronice příroda, přírodní povrchy a velice často samotný materiál, různé druhy hlíny. Má ráda, když je hlína odhalená a je vidět její přirozená krása. U větších kousků, například u již zmiňovaných lamp, si této její obliby můžeme všimnout – málokdy jsou glazované, charakter hlíny tak může vyniknout. „Mám ráda práci s tímto zemitým materiálem, přetvořit studenou hmotu v něco jemného, krásného. Ta proměna mě nepřestává fascinovat.“

Hlínu Veronika ale nevnímá pouze jako prostředek k výrobě užitých předmětů. Stále v ní rezonuje téma volné tvorby, ke kterému by se jednou ráda vrátila.

Závěr našeho rozhovoru se stočí zpátky k Praze, ruch velkoměsta Veronice přece jen čas od času chybí. Velmi ráda se tam vrací, stejně tak i do Londýna za přáteli. Čiší z ní ale spokojenost, život v malebné Příbrami by neměnila. Našla tam domov, ve kterém je dost místa jak pro rodinu, tak pro její tvorbu. Navíc do Prahy je to odtud, co by kamenem dohodil!

Tento článek v plné verzi najdete v BARLIFE 113. Jednotlivá vydání i předplatné magazínu objednáte zde.