Když se řekne masopust, snad každému se začnou sbíhat sliny. Představíme si zabijačku, hostinu, koblihy. Veselí, průvod maškar. Barevnost, radost. A přesně tuto náladu potřebovala designérka Anna Štajglová zachytit v názvu své autorské značky. Tak vznikl, prostě a jednoduše, Masopust.

Usměvavá a přátelská Anička vysvětluje, ukazuje, směje se. Její entuziasmus je nakažlivý. V pestrobarevné košili s rozpustile sepnutými vlasy nám dělá exkurzi ve svém holešovickém ateliéru. Anna se věnuje textilní tvorbě, technice tuftování. Její portfolio stojí na výrobě tapiserií a koberců, ale najdete v něm i produkty, které s textiliemi běžně nespojujeme – originální čela postelí nebo stropní rozety.

Něco navíc 

Mohlo by se zdát, že gastronomie a výroba tapiserií toho moc společného nemají. V případě Masopustu však není společným jmenovatelem jen název – s Aniččinou prací se můžete setkávat v pražských restauracích a kavárnách. Jejími nejnovějšími počiny jsou instalace v restauraci FUZE v budově Masaryčka a v prvorepublikové vile na Vinohradech, v kavárně Vila 63. Annina díla jednak umocňují celkový dojem a zážitek, který si z těchto míst odnášíme, jednak dělají výbornou akustiku: „Já vytvářím estetický, vizuální produkt a mám ráda, když s sebou přináší nějakou vedlejší funkční hodnotu. A vlna a textil v interiéru jsou výborné akustické materiály.“ Dlužno dodat, že Anniny produkty skýtají ještě jeden nezanedbatelný benefit, jsou velice příjemné na dotek. Zabořit prsty do vlny nebo chodit bosýma nohama po koberci – to jsou meditační, léčivé momenty.

Cesta k textilu

Anička, původem z východních Čech, zdědila po rodičích kreativního ducha. Na základní škole se věnovala loutkovému divadlu, při volbě střední školy si dokonce pohrávala s myšlenkou na herectví. Nakonec odešla do Brna, kde vystudovala střední školu uměleckých řemesel (dnes střední škola umění a designu), obor návrhářství nábytku a interiéru. Následovala Univerzita Tomáše Bati ve Zlíně a pražská UMPRUM. K textilní tvorbě se Anna dostala během spolupráce se spolužačkou, módní návrhářkou, Terezou Rosalií Kladošovou. „Propojily jsme naše disciplíny a vzájemně si rozšířily obzory. Tvořily jsme takové kreativní duo – navrhovaly a dekorovaly jsme výlohy, vytvořily jsme scénografii pro ceny Czech Grand Design, spolupracovaly jsme s Ambiente. Kombinovaly jsme materiály a techniky. A tuftování jsme objevily společně,“ vzpomíná Anička, „tehdy jsem měla pocit, že jsme objevily zázrak. Že je to něco, co chci dělat.“ 

Po čase se designérka rozhodla svoje široké zaměření zúžit a vybrat si jedno konkrétní řemeslo – mohla by se mu naplno oddat a prozkoumala by ho do hloubky. Pozornost zacílila právě na textil a v roce 2020 založila značku Masopust.

Masopust?

Anna chtěla do názvu něco trochu až absurdního a hlavně něco, co ji nebude svazovat a škatulkovat její práci: „Chtěla jsem taky, aby to bylo veselé, ne vážné. Ráda pracuji s charakterem, který přináší nějakou energii. Tvořím takové bytové společníky,“ doplňuje výtvarnice.

Alfou a omegou její práce je již zmíněné tuftování. Tento výraz z anglického slova tufting [tafting] je označení pro techniku výroby koberců, při které se používá tuftovací pistole. Jde vlastně o všívání na podkladovou textilii. „Co se týče technologie řemesla, tuft je pro mě dosažitelnou formou. Oproti technice ručního tkaní koberců je mnohem rychlejší,“ srovnává Anička.

Tuto techniku objevila ještě před „tuftovacím“ boomem, návody musela pracně hledat. Z nadšeného samouka se postupem času vypracovala v profesionála: „Tuftování se věnuji od roku 2017. Protože mi záleží na kvalitě práce, vždy jsem na sebe musela být přísná. A stále si myslím, že je co zlepšovat.“  

Tuftování 

Jak si techniku tuftování konkrétně představit? Anna precizně vypne plátno na rám a překreslí si na něj návrh. Tuftovací pistolí potom nastřeluje přízi, což je při několikahodinové práci fyzicky náročné, už samotná pistole je objemná: „Neustále mačkám spoušť, taky se snažím nehrbit, takže často dřepuju, a pokud pracuju na něčem větším, lezu po žebříku nahoru a dolů,“ vysvětluje designérka.

Po dokončení tuftování se plátno zezadu zalatexuje, sundá se z rámu a na řadě je fáze stříhání a začišťování. „Používám nůžky a elektrické strojky, baví mě pracovat s různými výškami chlupu, je to taková měkká sochařina,“ doplňuje designérka. Motiv potom vystřihne, luxusnější kusové koberce i ručně obšívá. Na zadní stranu se lepí ještě ochranná bavlněná vrstva, u tapiserií na zadní stranu lepí desku z překližky.

Co se materiálu týče, Anna pracuje s vlnou, občas s bavlnou, žádný akryl. Protože si zakládá jak na kvalitě, tak na lokálnosti, je pro ni otázka dostupnosti materiálu palčivá. Vlnu se snaží nakupovat alespoň v rámci Evropy – často v Německu, na našem trhu bohužel vlnu, kterou potřebuje, nekoupí: „Velkou část odstínů mi dokonce na míru barví jeden barvíř tady v Čechách. Časově je to ale hodně náročné.“ Jak sama dodává, občas musí dělat kompromisy a materiál k ní výjimečně putuje například z Indie. Vždy však jde o velmi kvalitní vlnu od certifikovaných výrobců.

Workshopy

Zhruba před rokem začala výtvarnice pořádat kurzy: „Mám ráda komunitu, když se o víkendu sejde malá skupinka lidí, co jsou na jedné vlně. Hned po ranní kávě se pustíme do práce a jedeme až do večera. Následující půlden ještě věnujeme stříhání a začišťování. Baví mě to dělat pořádně, člověk si pak odnáší krásnou věc.“ Intenzivnímu víkendu předchází ještě příprava, během ní kurzisté s Aničkou proberou svoji představu, na kurz pak přicházejí už s připraveným návrhem. „Kurzisté jsou často překvapeni, kolik práce se za tuftováním vlastně skrývá,“ dodává.

Práce versus mateřství

Krátce po založení značky se Anně narodila dcera, což její tvorbu ovlivnilo a stále ovlivňuje. „Momentálně je pro mě velice důležité, že mám ve studiu parťačku Kristínu Čakyovou, které absolutně důvěřuji. Je na ní teď hodně tuftování a stříhání. Jako máma mám krátké pracovní dny, takže spíš navrhuji, řeším administrativu a komunikaci. Ale jsem ráda za to, jak to je, mateřství mi vneslo do života větší řád,“ usmívá se Anna.

Na míru 

Jestli se na kurz zatím nechystáte, ale toužíte po zpestření svého interiéru, můžete zabrousit na web Masopust.store, kde najdete kousky, které jsou skladem. Anna Štajglová však povětšinou pracuje na zakázku pro konkrétního klienta, do konkrétních prostor. A ač je její tvorba velmi barevná a hravá, když si to zakázka žádá, není výtvarnici cizí ani minimalističtější pojetí: „Mám ráda barvy a mám ráda, když je má rád i klient. Moje výrobky ale nemusí být bláznivé za všech okolností, takhle nepřemýšlím. Pokaždé se do druhého snažím vcítit. Co kdo potřebuje. Pak navrhuju, kreslím, skicuju.“

Anička na závěr ještě prozrazuje, že další kooperace, která se pomalu rýsuje, by měla být opět spojena s gastroscénou. Je za tyto spolupráce vděčná: „Jsem moc ráda, když může být moje tvorba součástí veřejného prostoru.“ 

Nezbývá než dodat, že držíme Masopustu palce a že se těšíme, v jakém podniku pohladí naše smysly tentokrát.

Tento článek v plné verzi najdete v BARLIFE 117. Jednotlivá vydání i předplatné magazínu objednáte zde.