Ceny arabiky se dostaly na nejvyšší úroveň v historii kávové burzy. V uplynulém roce se tato věta objevila snad ve všech kávových i nekávových médiích. Často se ve spojení se zdražováním kávy skloňují témata jako klimatické výkyvy v Brazílii, americká cla, nebezpečná situace v Rudém moři nebo evropská regulace proti odlesňování. Jenže – je káva skutečně drahá?

Tuto otázku si v Nordbeans klademe už přes deset let. Nejen jako pražírna, ale především jako partner farmářů, se kterými dlouhodobě spolupracujeme – a kterých letos navštívíme víc než deset. Právě to nám dává lepší přehled o realitě, která často zůstává skrytá za titulky. Protože cena je jen číslo. Ale hodnota – to je už něco jiného.

Káva už jednou „nejdražší v historii“ byla. Psal se rok 1977 a svět se probouzel do energetické krize, inflace a otřesů na trzích. Brazílie, největší světový producent kávy, zažila v letech 1975 a 1976 dvě po sobě jdoucí klimatické rány: rozsáhlé mrazy a sucho. Zničily více než dvě třetiny produkce. Trhy zpanikařily. Export klesl. A cena arabiky na newyorské burze vystřelila na rekordních 3,40 amerického dolaru za libru. To, co dnes vypadá jako běžné číslo z trhu, mělo tehdy jinou váhu. V přepočtu na dnešní hodnotu peněz mluvíme o více než patnácti dolarech za libru.

V novinách se psalo o kávě jako o komoditě, která destabilizuje domácnosti. Káva se stala tématem ne pro baristy, ale pro krizové nákupy a vážené státní rozpočty. Telefonáty odpoledne i pozdě v noci, nekonečné dohody, zoufalství z nedodržených kontraktů. Jeden z tehdejších obchodníků vzpomíná: „Ceny šly nahoru každé dva týdny. Nikdo neřešil kvalitu. Hlavní bylo, že vůbec něco máme. Pamatuju si, jak jsme prodali jeden kontejner a druhý den jsme věděli, že jsme přišli o desítky tisíc. Každý čekal, že zítra to bude dražší – a většinou bylo.“

V srpnu 1976 deník New York Times napsal, že ceny kávy vystoupají do výšin kvůli válce v Angole a výpadkům v Brazílii. Jen málokdo si ale tehdy kladl otázku, jak se ta cena promítá do života lidí, kteří ji pěstují. O spravedlivé odměně, o tom, kolik z ní zůstane farmáři, se tehdy nemluvilo. Káva byla čistě komoditní zboží oddělené od svého původu. A to zůstalo do značné míry pravdou i v následujících desetiletích.

V roce 2025 jsme cenově zpátky „na vrcholu“. Ale svět kolem kávy se změnil. A s ním i otázka, co vlastně znamená její cena – a komu slouží. Když se dnes mluví o tom, že je káva drahá, většinou se tím stále míní její aktuální cena na burze. Ta skutečně vystoupala vysoko – ale otázka, kterou je dobré si položit, zní: dražší vůči čemu?

Zkusme to tedy poměřit. S jinými komoditami i samotnou hodnotou peněz. A také s tím, co všechno se za těch padesát let změnilo v tom, jak se káva pěstuje, obchoduje a pije. V roce 1970 stála libra arabiky kolem 50 centů. V roce 1977 vyskočila na už zmiňovaného 3,40 dolaru. V roce 2001, během takzvané kávové krize – kdy řada pěstitelů zkrachovala, přestože musejí dál splácet bankovní úvěry –, klesla opět pod 50 centů. V roce 2025 se obchoduje přibližně za 3,79 dolaru za libru, nějakou dobu se držela i přes 4 dolary.

To by mohlo působit jako jasný důkaz, že káva dnes „drží rekord“. Jenže nominální čísla často klamou. V přepočtu na dnešní hodnotu peněz byla libra arabiky v roce 1977 dražší než dnes. A výrazně. O více než 300 %. Jinými slovy: tehdejší spotřebitel platil za šálek kávy víc než ten dnešní. A to v době, kdy káva nebyla výběrová, zpracování nebylo sledované a většina farmářů ji prodávala anonymně, přes několik článků řetězce.

Zároveň pokud porovnáme vývoj ceny kávy s jinými komoditami, káva zaostává. Od roku 1970 do 2025 vzrostla cena kávy asi o 658 %. Zlato o více než 9 000 %, ropa o 2 400 %, kakao o 1 400 %. Cukr, dokonce i bavlna – vše zdražilo víc. Káva tak zůstává jednou z mála globálních surovin, jejíž cena z dlouhodobého hlediska neroste v souladu se složitostí její produkce.

Ta ovšem rostla téměř nepřetržitě. V roce 1970 se na světě vypěstovalo přibližně 58 milionů šedesátikilových pytlů. Dnes je to více než trojnásobek (lidí na světě je oproti roku 1970 asi 2,2násobek). Globální produkce přesahuje 180 milionů pytlů. To je víc kávy než kdykoli předtím. Ale znamená to automaticky i větší stabilitu pro farmáře? Ne nutně.

Růst produkce není rovnoměrný. Některé země – jako Brazílie nebo Vietnam – se staly dominantními exportéry, jiné regiony bojují o přežití. Afrika, kde má káva tisíciletou tradici, dnes tvoří jen asi patnáct procent světového exportu (ale v letošním roce v Evropě určitě posílí). Latinská Amerika stále drží nejsilnější pozici, ale současně čelí rostoucím nákladům, nedostatku pracovní síly a klimatickému stresu. A především: růst objemu neznamená automaticky růst příjmů.

Systém, ve kterém farmáři fungují, zůstal až příliš podobný tomu z poloviny minulého století. Malí pěstitelé jsou stále závislí na výkyvech burzy, měnových kurzech a zprostředkovatelích. Farmář dnes obvykle získá 10–15 % z ceny šálku. U espressa v české kavárně to znamená čtyři koruny – tedy méně, než kolik si z něj vezme stát v bohaté Evropě. Když chybí přímý obchod a jasná pravidla, ten, kdo kávu pěstuje, zůstává na konci — s nejmenším podílem.

Organizace jako Fairtrade a Bellwether publikují tzv. living income benchmarky – minimální ceny, za které může farmář důstojně žít. V Kolumbii je to 1,89 dolaru za libru, v Etiopii o něco víc. Přesto mnoho pěstitelů prodává pod touto hranicí – někdy hluboko. Náklady na produkci – práce, hnojiva, sušení, export – dnes tvoří víc než polovinu ceny zelené kávy. Připočtěme výkyvy burzy, inflaci nebo kurz dolaru a je zřejmé, že i farmář s perfektní kávou může být ekonomicky v ohrožení. A to ani nemluvíme o tom, že může z roku na rok přijít o polovinu sklizně – jako náš parťák Rodolfo Ruffatti kvůli náhlému dešti nebo před pár lety Luis Emilio z farmy Cocondo v Kolumbii, kterému úrodu vzala bouřka. Ke kávě z Kamerunu se vracíme po letech občanské války. Jenže složitá situace v Evropě způsobila, že nás „tropical stress“ přestal tak trochu zajímat.

To, že se dnes mluví o drahé kávě, není ekonomická anomálie, ale spíš kulturní šok. Zvykli jsme si žít ve světě, kde libra kávy stojí méně než parkování v centru města. Jenže zvyklost není realita. Káva zdražila – ne rekordně, ale přesně tak, jak se dalo čekat. Pěstování je dražší. Déšť přichází ve špatnou dobu. Klimatické změny posouvají oblasti, kde se kávovníkům daří. Náklady na práci, hnojiva a zpracování rostou. A dlouho to nikdo nechtěl vidět.

Není to jen otázka čísel, ale i pozornosti, kterou trhu věnujeme. Spotový trh a C-market odráží momentální nálady, nikoli dlouhodobou realitu. A právě to se v posledních letech stává čím dál zřejmějším: když cena klesne, spustí to vlnu škrtů, ztrát a kompromisů. Když stoupne, přináší s sebou paniku a někdy i oportunismus. Ani jedno nevede ke stabilitě.

V Nordbeans se snažíme mluvit o ceně jinak. Hledáme s farmáři takovou, která jim dává smysl pokračovat. Ne jen letos. Díky tomu máme vztahy, které drží roky – a vidíme, že kromě kávy se zlepšuje i prostředí, ve kterém vzniká. Trvalá udržitelnost se totiž neměří certifikátem, ale tím, co vydrží.

Tento článek v plné verzi najdete v BARLIFE 118. Jednotlivá vydání i předplatné magazínu objednáte zde.