Německo ekonomicky chřadne, Spojené státy se nadechují. Není pochyb, na které straně Atlantiku je síla a na které stagnace. Skoro to vypadá, že si Američané za chvíli celé Německo koupí. V jednom oboru to však neplatí. Ba dokonce to platí skoro obráceně. V pivu.

V pivní kultuře to totiž naopak začíná vypadat, jako kdyby Němci začali Ameriku kolonizovat. To je základní dojem, který naše malá skupina pivních výzkumníků nabyla při své poslední cestě po amerických pivovarech. Změny oproti minulým rokům jsou velice patrné a nepřehlédnutelné.

V roce 2011 jsem navštívil (tehdy poprvé) Great American Beer Festival v coloradském Denveru. Je to mamutí akce, největší svátek mikropivovarní „řemeslné“ pivní kultury v USA. Součástí festivalu jsou i odborné degustace, v rámci nichž se porovnávají tisíce vzorků ve zhruba stovce kategorií. V ohromné konkurenci uspějí jen opravdu fantastické kousky. Jednou z té stovky kategorií byl tehdy i český ležák. Vítěz kategorie se jmenoval velmi překvapivě Pivo. A chutnal asi jako desítka z jednoho našeho profláklého pivovaru, však vy víte, který mám na mysli. Ani ne po patnácti letech je všechno jinak.

Americké mikropivovary už skoro padesát let udávají tón světovým pivním módám a trendům. Co frčí tam, zcela jistě se dostane i k nám a inspiruje i české sládky a pivovarníky. Jednou s menším, jednou s větším zpožděním, jednou krátkodobě, jednou hluboce. Američané jsou jako děti a nadšeně propadnou jednou stoutům, jednou belgii, jednou divokému chmelu, jednou hořkostem nad sto IBU. Jen ty jejich pokusy o spodně kvašené, hlavně německé (a české) pivní styly byly vždy zcela na okraji. Nikdo se tam o ně nezajímal a občasné experimenty dopadaly dost bledě. Až do nynějška.

Projeli jsme za 20 dnů 21 amerických států, najeli asi 13 tisíc kilometrů (většinou neobydlenými pustinami), navštívili 33 pivovarů a ochutnali 164 piv (zčásti v pivovarech, zčásti koupených cestou). Všechny vzorky jsme podrobili navzájem nezávislému hodnocení podle klasické stupnice 1–9 (jednička je božský nektar, devítka hnus na vylití). Nebylo žádným překvapením, že na horních příčkách konečného hodnocení byly nejčastěji zastoupeny fantastické tituly hlavně stylu West Coast IPA. To už známe z minulých cest a v tomto pivním stylu (a stylech příbuzných) má ostatně americká pivní scéna ohromný náskok, který se nijak nezmenšuje.

Jedna věc byla však naprosto nová: četnost evropských (hlavně německých, ale i českých) převážně spodně kvašených pivních stylů, jejichž tituly už nebyly rozpačité produkty nepoučených amatérů, ale naprosto důstojná piva k poctivému popití. V hodnocení ne úplně nahoře, ale určitě také zdaleka ne samé vyslovené propadáky, jak tomu bylo dříve. Hlavně však v nebývalém množství. Před lety snad za celou jednu americkou cestu bylo možné najít asi tak srovnatelný počet zástupců německých klasických stylů jako tentokrát třeba v jednom jediném pivovaru. V některých pivovarech tvořili zástupci německé školy polovinu všech piv na čepu. 

Bylo naprosto nemyslitelné, že by dříve člověk běžně dostával piva typu märzen, kölsch, altbier, kellerbier, oktoberferst, berliner weisse, gose, dunkel lager, german weizen v amerických venkovských pivovarech. Pozoruhodné byly i belgické kousky typu saison, kriek či blond. Ale to už jsme registrovali i v letech minulých. Spodně kvašená piva v tak hojném počtu je však kvalitativně nový fenomén. Spolu s německými styly se svezly i některé české (jeden tmavý ležák se fakt jmenoval prostě Tmavé pivo). 

Američtí sládci už asi měli dost našeho peskování, že prý umějí jen ejly, a řekli si, že nám vytřou zrak. A dost se jim to daří. Však se tam také ohromně zlepšila logistika zásobování pivovarskými surovinami, především kvasnicemi. Do posledního zapadákova dojdou kvasnice od firmy tisíce mil vzdálené za podobný podíl dopravy v ceně, jako když si totéž necháte poslat napříč Českou republikou. Pochopitelně vždy ve špičkové kvalitě.

Ale to vůbec není jediný postřeh. Vyrobit lze totiž leccos, horší je to prodat, jak potvrdí každý český pivovarník (kromě jednoho, kterému by pivaři nejraději ruce utrhali). Německou pivní vlnu si v Americe můžou dovolit jen proto, že tamní komunita fajnšmekrů už je dostatečně poučená a tyto – pro Američany nové – pivní styly poptává. Američtí pivní fandové totiž mají velké množství komunikačních kanálů, pěstují své komunity, vyměňují si poznatky a navzájem se inspirují. A pivní němčina je prostě začala enormně zajímat.

Leccos z toho plyne i pro nás. Naše republika se kupodivu od německých tradičních pivních stylů drží stranou. Někdo by mohl říci, že máme své a lepší, ale to si v USA mohli říkat také a nyní si klidně rádi nechají rozšířit obzory. Tak proč ne my, že. Možná tu dojde k jednomu paradoxu. Když jsme u nás za celá léta moc nenacházeli velké pochopení pro sousední německé pivní styly, třeba k nám teď přijdou přes Ameriku, jako ostatně i předchozí pivní módní vlny. Faktem je, že hned první den po návratu z USA jsem natrefil v Čep&Pec na märzen od Four Elements, druhý den jsem potkal v Cobolisu premiéru kooperačního kölsche a třetí den byl v Permanentu rovnou oktoberfest. Skoro to vypadalo, že mě Němci z Ameriky pronásledují až do Prahy, ale spíš to byly náhody. Pivní Německo budeme u nás asi teprve objevovat. A je dobré se na to připravit.

A jak to naše americké bodování dopadlo? Dělené první místo obsadily s průměrem 1,7 bodu LBK Imperial IPA z pivovaru LBK v texaském Lubbocku a Bear’s den Barleywine z pivovaru Bear Chase v Bluemontu ve Virginii. Dělené třetí místo s průměrem 2,0 bodu Fallen Wings (American IPA) z pivovaru 575 v Alamogordu v Novém Mexiku a Craft IPA z pivovaru Dead Armadillo z oklahomské Tulsy. Dělené páté až jedenácté místo patří s průměrem 2,3 bodu pivům Obsidian Stout z pivovaru Deschuttes z oregonského Bend, Elysian Space Dust (IPA) z pivovaru Elysian v Seattlu ve státě Washington, BJ’s PM (porter) z pivovaru BJ’s v nevadském Reno, Pumphouse Porter z pivovaru Lumberyard v arizonském Flagstaff, Hop-a-long (Pale Ale) z pivovaru Little Toad Creek ze Silver City v Novém Mexiku, Lair Bear Bock (rye) opět z pivovaru 575 v Alamogordo a Burning Daylight (double IPA) z pivovaru West Sixth z Lexingtonu v Kentucky.

Ano, máte pravdu. Celou dobu tu mluvím o německé pivní vlně v Americe, přitom na úplné špičce se umístil jen jeden kousek (onen žitný bock), který se dá považovat za německý. Ale jde prostě spíš o to, že dříve tam člověk natrefil na jedno německé pivo za týden, zatímco mezi 164 hodnocenými pivy jich tentokrát bylo několik desítek, a to ne úplně na chvostu.

Ještě něco? No tak dobře. Ano. Měli jsme ho. Jako vždy. Přece nejsme zbabělci. Pivní Ameriku nelze absolvovat s vynecháním dlouhodobě nejprodávanějšího kousku. Takže vězte, že onen slavný americký ležák Budweiser obsadil čestné předposlední místo s bodovým průměrem 6,7.

Tento článek v plné verzi najdete v BARLIFE 117. Jednotlivá vydání i předplatné magazínu objednáte zde.