Sladká naivka Brandy Alexander

Stanley Clisby Arthur ve svém díle Famous New Orleans Drinks and How to Mix ’Em z roku 1937 napsal, že Brandy Alexander je drink jednoduchý na přípravu a zároveň jemný podobně jako smetana či ranní rosa. V podstatě reagoval na soudobý fenomén, k němuž blahosklonně přidal bílek. Většinu času však byla reputace tohoto krémového koktejlu značně diskutabilní, neboť se primárně spojoval s naivními mladými a nezkušenými dívkami. Na stříbrném plátně to dokládaly křehké hrdinky, které tento sladký nápoj přivedl na scestí. Jak ovšem vznikl tento tekutý dezert, jenž slaví svůj svátek 31. ledna? A opravdu jej pily výhradně ženy?

V koktejlové historii zpravidla nenajdete přímočaré odpovědi. Střet osobností i působení alkoholu zkrátka hrají velmi podstatnou roli a výjimku netvoří ani koktejl Brandy Alexander. Již výraz Brandy značí, že měl drink původně zcela odlišnou bázi. V počátcích si člověk ostatně nemohl být jistý ani přesným zněním. Byl to Alexander, Alexandre nebo Alexandra? Stejně tak není jasné, po kom koktejl ve skutečnosti nese jméno. O své místo v barových legendách se v minulosti hrdě hlásil například operní kritik Alexander Dragon či divadelní kritik Alexander Woollcott, jenž rád zdravil své přátele slovy: „Nazdar, hnusáci!“ Určité domněnky rovněž směřovaly k postavě ruského cara Alexandra II. z rodu Romanovců, nicméně pádnější argumenty se podle amerického etymologa Barryho Popika vztahují spíše ke dvěma odlišným možnostem.

První indicii představuje zmínka o koktejlu Alexander, která údajně vyšla 3. října 1915 v deníku Philadelphia Inquirer. Podlé této zprávy nápoj vznikl v Racquet Clubu na počest nadhazovače jménem Grover Cleveland Alexander, jenž působil v klubu Philadelphia Phillies a dopomohl týmu dostat se do Světové série. V novinách se přímo píše, že místní „šéfbarman vymyslel koktejl Alexander, který se bude podávat během Světové série“. Z dalších pramenů se ale dozvídáme, že Philadelphie s bostonskými Red Sox prohrála čtyři z pěti her, a tak asi nebylo příliš mnoho důvodů k oslavám. Mnohem pravděpodobnější se proto zdá možnost druhá, která bezprostředně souvisí se záznamem z roku 1916 v knize Recipes For Mixed Drinks. Autorem této poslední profesionální barmanské příručky vydané před zavedením prohibice byl šéfbarman newyorského hotelu Wallick Hugo Ensslin, který pravděpodobně jako první zachytil recepturu skládající se rovným dílem z ginu, créme de cacao a sladké smetany. Ta ale paradoxně nenese název Alexander, nýbrž Stonewall Jackson. U nespočtu zdrojů můžete také najít odkaz na spojení Ensslinova manuálu s koktejlem Phoebe Snow, jenž v knize figuruje jako směs Dubonnetu a brandy s přídavkem lžíce absintu.

S příběhem o Phoebe Snow přišel prý poprvé v roce 1929 sloupkař a jeden z průkopníků špinavých bulvárních článků Walter Winchell. New York Times jej popsaly jako nenáviděného, obávaného i uctívaného návštěvníka stolu č. 50 v newyorském Stork Clubu, kde pomocí skandálních odhalení utvářel veřejné mínění o životě celebrit podle vlastních zájmů. A měl to být právě on, kdo poukázal na fiktivní dívku z reklamy pro Delaware, Lackawanna a Western Railroad; bílé šaty herečky měly tvořit kontrast vůči černé barvě uhlí, které pohánělo celou zemi vpřed. Tvůrcem koktejlu byl údajně barman Troy Alexander, který pracoval v letech 1904–1913 v proslulé broadwayské restauraci hotelu Rector’s. Šlo o prominentní podnik, kde se zpravidla pilo šampaňské a pojídali humři. Nicméně když si celý podnik pro svůj banket zarezervovala daná železniční společnost, rozhodl se Troy Alexander vytvořit speciální bílý koktejl oslavující Phoebe Snow.

Ať už se přikloníme k jakémukoliv příběhu, nejdůležitější zůstává role smetany, která v druhém desetiletí 20. století pořád ještě představovala velmi ojedinělou barovou ingredienci. Vždyť pijáci koktejlů si sotva zvykli na zvyšující se objem citrusových šťáv, a náhle přišla smetana. Surovina u konzumentů vyvolávala vlnu nevole a opovržení, zatímco barmanům dělala spíše vrásky z hlediska skladování. Navzdory tomu se ve 30. letech 20. století stal inovovaný Alexander s brandy namísto ginu doslova hitem. Zprvu se objevuje v knize Harry's ABC of Mixing Cocktails z pera Harryho MacElhonea ještě jako Alexander, ale postupem času se začíná zdůrazňovat rozdíl v bázi; pak se zapisuje jako Alexander #2, ačkoli častěji už se užívá označení Brandy Alexander.

Bez ohledu na nejasný původ se koktejl Brandy Alexander těšil v 70. letech minulého století velké oblibě. Patřil dokonce k nejoblíbenějším drinkům Johna Lennona, k němuž se s nadšením přidal také Ringo Starr. Tento nápoj jim měl představit 12. března 1974 americký zpěvák Harry Nilsson během tzv. ztraceného víkendu, na jehož konci prý Lennon vysvětloval Yoko Ono, že toho vypil tolik, protože drink chutnal jako „milkshake“.