Miláček milénia Mojito

Přestože dlouho zůstával lokální záležitostí, postupem času zaznamenal tento osvěžující koktejl nebývalý úspěch. Dokonce se o něm mluvilo jako o Cosmopolitanu pro dobrodruhy, jako o nápoji pro všechny cestovatele trpící nutkáním objevovat daleké krajiny. Je to ovšem jeho původ, jednoduchost a charakter i osobnosti s ním spojené, co stále přitahuje pozornost široké veřejnosti, ale také vzbuzuje odborný zájem historiků a různých publicistů. Jaký je však příběh jednoho z kubánských pokladů, který v současnosti můžeme najít v barech po celém světě?

Budeme-li striktní, pak Mojito není z technického hlediska nic jiného než Collins na bázi rumu s přídavkem máty. Ovšem jeho historický úsvit je, jak už tomu v koktejlové historii bývá, poněkud diskutabilní. První zmínky o spojení máty, šťávy z cukrové třtiny a limetky a tzv. aguardiente de caña pocházejí údajně již ze 16. století a vážou se ke korzárovi Jejího Veličenstva anglické královny Alžběty I., tedy k siru Francisi Drakeovi. Ten za podpory anglické koruny s úspěchem raboval ve španělských državách v Karibiku. Zamířil též do Kuby; k jejím břehům dorazil roku 1586. Avšak španělský král Filip II. s předstihem varoval místní posádku střežící aztécké zlato, a tak po několika výstřelech Francis Drake odplul od kubánských břehů s relativním neúspěchem. Nicméně se traduje, že jeden úspěch přece zaznamenal: prostřednictvím jistého nápoje pomohl své posádce od úplavice a kurdějí. Ačkoli tento mýtus vzbuzuje pochybnosti, archivář značky Bacardi Juan Bergaz Pessino uvádí, že základem míšeného nápoje, známého na počest slavného piráta jako El Draque, byly limetková šťáva s pozitivním účinkem vůči kurdějím, guarapo neboli šťáva z cukrové třtiny dodávající námořníkům energii a v neposlední řadě máta, která nápoji poskytla svěžest. O tom, že se Mojito zrodilo z této původně léčivé směsi, referuje ve své knize The Happy Son of Sugar Cane také historik Fernando Campoamor, jenž datuje vznik Mojita k počátku 19. století. Tehdy se výměnou aguardiente de caña za rum stalo z rozšířeného Draquecita Mojito, které stejně jako jeho předchůdce chrání před cholerou. Nabízí se argumentace Simona Difforda; ten odkazuje na záznam Ramona de Paula, který si během jedné z nejhorších epidemií cholery na Kubě zapsal: „Každý den úderem jedenácté vypiju trochu Draque připraveného z aguardiente a daří se mi pořád velmi dobře.“

Zároveň se spekuluje, že vzestupu této kombinace pálenky, máty, guarapa a limetkové šťávy významně napomohli otroci na plantážích. Nápoj prý oceňovali jako jednu z nejlepších možností, jak se osvěžit v průběhu náročného pracovního dne. Pravdou zároveň zůstává, že limetka, cukr a máta přejaly roli skvěle fungujícího modifikátoru, který snáze odvedl pijákovu pozornost od nepříjemné chuti levného destilátu. Někteří historici ovšem poukazují na fakt, že afričtí otroci v té době konzumovali pouze guarapo s rumem a mátou, což znamená, že chyběla jak limetková šťáva, tak sodovka. Nemůžeme tedy ještě mluvit o Mojitu, ale spíše o jakési protoverzi vycházející z místní kultury.

Jedna z teorií o vzniku názvu Mojito se váže k termínu mojo. Označuje se jím šťáva či omáčka, jejíž základ tvoří limetková šťáva a která slouží k dochucování pokrmů. Ostatně samotný pojem „mojo“ má kořeny ve slovese „mojar“, které znamená navlhčit. I proto bychom mohli uvažovat, že pojmenování Mojito jednoduše vychází z výrazu „mojadito“, který vyjadřuje, že jde o trochu „mokrý nápoj“. V polovině 19. století se totiž částečně proměnilo složení, když se začala přidávat voda.

Při hledání historických souvislostí můžete mimo jiné narazit i na dohady, že se Mojito začíná objevovat ve chvíli, kdy katalánský přistěhovalec don Facundo Bacardí Massó odkoupil v roce 1862 destilační zařízení od Angličana jménem John Nunes a začal vyrábět čistý, sušší a lehčí rum dle soudobého kubánského trendu. Na základě popsaného vývoje událostí lze ovšem těžko považovat právě počátek výroby rumu Bacardi za ekvivalent ke zrození Mojita. To ale získává větší věhlas až s nástupem americké prohibice, kdy na Kubu začínají proudit hordy žíznivých turistů utíkajících před platností 18. dodatku americké ústavy. Souvisí s tím příběh barmana se zdánlivě nevýznamným jménem José Abeal y Otero. Ovšem řekne-li se Sloppy Joe, každý si vybaví světově proslulý podnik v kubánské Havaně a historku o nešikovném barmanovi, který kvůli svým velkým balónovým rukávům od košile vylil jedné Američance drink do klína a vysloužil si tak přezdívku „lajdák“ Joe. V roce 1904 emigroval na Kubu, ale kromě tří let v Havaně působil za barem také v New Orleans, Miami či Tampě. V roce 1917 přesídlil zpět na Kubu, kde si otevřel vlastní bar. Právě ve Sloppy Joe‘s si hosté mohli dopřát Mojito reprezentující spojení pomyslné „svaté trojice“ – rumu, cukru a limetkové šťávy –, k nimž se přidala trocha minerálky a lehce pomačkaná máta. Ve 30. letech 20. století si lze navíc povšimnout až čtyř verzí tzv. Sloppy Joe‘s Mojito, v nichž se rum nahrazoval koňakem, ginem nebo kombinací rumu a vermutu.

Při vzestupu Mojita od kubánských plantáží do nočních klubů sehrála roli nejen americká prohibice, ale především rostoucí obliba ledu a sodovky, tedy dvou komodit, které Američané v té době zpravidla vyžadovali. Za Mekku koktejlu Mojito nicméně dnes nikdo nepovažuje Sloppy Joe’s, nýbrž bar Bodeguita del Medio, v němž si své mátové osvěžení rád dopřával Ernest Hemingway. Svědčí o tom tisíckrát připomínaný nápis na ubrousku s těmito slovy: „My mojitos in La Bodeguita. My daiquiris in El Floridita.“ Tento podnik se nachází pouhých deset minut chůze od El Floridity a je situován v tiché ulici nedaleko Plaza de Armas. Když nedáte pozor, podnik byste mohli snadno minout, ačkoli v současnosti zřejmě stačí následovat masy turistů proudících za neomylnými barmany, kteří vydávají Mojita jako na běžícím pásu. Prostor, v němž nyní funguje Bodeguita del Medio, poprvé v roce 1942 otevřel Angelo Martínez pod názvem Pleasant Storage Room. Plánoval zde prodávat rýži, fazole a další plody. Martínez svou činnost postupně rozšířil a podnik se transformoval na Martínez House, v němž se podávaly obědy. V 50. letech 20. století se pak jméno podniku změnilo ještě jednou na Bodeguita del Medio, a to už mu zůstalo.

Konec prohibice přinesl Mojitu možnost proslavit se i mimo Kubu. Stěžejní byl rok 1939. Nápoj se objevuje ve druhém díle knihy The Gentleman’s Companion, Being an Exotic Drinking Book, or Around the World with Jigger, Beaker and Flask z pera Charlese Bakera. Hovoří se zde o skvěle upraveném rumovém Collinsu, který se podával v havanském baru Sloppy Joe’s s limetkovou kůrou omotanou kolem bloku ledu a ozdobený velkým trsem čerstvé máty. Téhož roku se rovněž objevila novinová reklama podniku Trader Vic‘s, v níž lákal na Mojito do své restaurace v Oaklandu. Ostatně lidé již koktejl znali z newyorské světové výstavy, během které bylo Mojito uvedeno ve volně dostupném koktejlovém průvodci pro návštěvníky jakožto specialita v tzv. Kubánském pavilonu. O tři roky později se receptura na Mojito vyskytla ve Whitfieldově titulu Here’s How: Mixed Drinks. Zvýšený zájem o Mojito pak můžeme evidovat od 80. let, kdy restaurace v Miami začaly klást větší důraz na autentickou kubánskou kuchyni.

Moderní variace

Podle vyjádření publicisty Waynea Curtise, autora knihy And a Bottle of Rum: A History of the New World in Ten Cocktails, klasická verze v Bodeguita del Medio neskýtá kdovíjaký zážitek, a tak je možná lepší sáhnout po nabídce místních hotelů, které do Mojita obvykle přidávají trochu citronové šťávy a pár kapek Angostura Bitters, aby omezily sladkost nápoje. Pokud vám tato jemná odchylka neposkytne dostatečné potěšení, můžete zkusit South Side, který volí gin namísto rumu. Tuto variantu s velkou chutí vyhledával například Al Capone. Případně se nabízí prostá záměna světlého rumu za stařený a běžného cukru za tmavý cukr demerara, jehož karamelové tóny vám pomohou pochopit, kde se vzal název Dirty Mojito. Nejsnadnější možností pro novou verzi Mojita je nahrazení rumu za jinou bázi. Na tomto základě vzniklo třeba Cojito s kokosovým rumem, Rose Mojito s destilátem Lanique, který je ochucen růžemi, nebo Greek Mojito, které pochopitelně tíhne k řecké Metaxe. Každé použití ovoce či přímo ovocného pyré nad rámec základní receptury přináší speciální přídomek. Člověk tak může ochutnat Strawberry Mojito, Lychee Mojito nebo Pomegranate Mojito.