Od vína v dlaních po tenkostěnný nezdobený křišťál

Jan Čeřovský

I tak by se dal popsat vývoj konzumace vína. Coby produkt ze zkvašených hroznů je tu s námi víno už nejméně osm tisíc let. Za tu dobu prošlo mnoha proměnami a transformovalo se až do dnešní neuvěřitelně široké nabídky stylů s láhvemi snadno dostupnými prakticky na každém rohu. A bouřlivý vývoj zažily i nádoby, ze kterých se víno pilo. Sklo je tu s námi kratší dobu než víno a zpočátku rozhodně nepředstavovalo materiál přístupný každému. I proto si cesta k dnešní naprosto dominantní vinné sklence – čiré, na stopce, s velkým kalichem užším na okraji – zaslouží bližší prozkoumání.

Asi není třeba detailněji rozebírat dobu, kdy bylo běžné nápoj nabírat či si nechat nalít do dlaní, ač je myšlenka na takovouto konzumaci vína vlastně překvapivě svůdná. Také doba mušlí, rohů či lebek různých zvířat, pevných vaječných a kokosových skořápek či jednoduchých misek z kůže není úplně zásadní. Materiálový a tvarový předchůdce dnešní sklenky měl podobu kalichu vydlabaného ze dřeva nebo vypáleného z jílu. Následovala bronzová a později stříbrná a keramická obdoba. A samozřejmě olověná – se všemi zdravotními riziky tohoto materiálu, které se projeví později i ve skle.

Již zhruba od 5. století používala šlechta a vyšší společenské vrstvy široké mělké poháry na stopce – ne nepodobné tomu, co se mnohem později ujalo jako sklenka na šampaňské. Ostatní se spokojili s výrazně masivnějšími keramickými nádobami. Stejně tak vedle sebe koexistovaly čiré sklenice bez stopky a nádoby stejného tvaru ušité z impregnované kůže. Nejvýraznější změna přišla na počátku 18. století, kdy díky technologickému pokroku, olovnatému křišťálu a obrovské expanzi skláren přichází konečně zásadní boom skleněných nádob blízkých těm dnešním. Velkou roli přitom hrála i produkce z našich krajů. V tomto oboru jsme dodnes na špičce.

Zpočátku se většina sklenek směrem k okraji buď rozevírala, nebo byla rovná – představte si třeba současnou sklenku na Martini. Dnes nejobvyklejší zaoblení dovnitř a „tulipánový“ tvar byl dříve vnímán jako nevhodný. V kombinaci s dlouhou stopkou totiž vyžadoval více zaklonit hlavu. Na druhou stranu ale koncentroval a lépe prezentoval vůně ve víně. Navíc díky zaoblení zachycoval ještě více světla svrchu (vizuální dojem byl zásadním faktorem úspěchu) a též omezoval nešikovná rozlití vína. Hned je jasnější, proč nakonec převládl.

Sklenky se stopkou, které dnes v servisu vína převažují, jsou vyšší, hůře se skladují i transportují a jsou méně stabilní. Proč tedy vlastně stopku vůbec mít, když je v podstatě nepraktická? Jako důvod se dnes často uvádí možnost efektně točit s nápojem, aby se uvolnila aromata, a skutečnost, že víno přímo dotykem nezahříváme. Hlavním důvodem pro někdy až zbytečně vysoké stopky byl ale původně spíše jejich elegantní vzhled a také fakt, že olovnatý křišťál pozvednutého a rukou nezakrytého kalichu krásně odrážel světlo svící a přispíval tak k efektní podívané.

A jak to bylo dál? Jak se změnily sklenky na víno do dnešních dní? Jaké jsou další trendy ve vinném skle, jež si kladou za cíl zbavit konzumaci vína nánosu snobismu? A sklenka na šampaňské - flétna, nebo miska? Nebo ani jedno? Samé otázky! Odpovědi však přináší BARLIFE č. 99, který si můžete objednat s dopravou zdarma.