Zdánlivě primitivní a zároveň smrtelně nebezpečný. Takový je národní koktejl Brazílie i jeho účinky, když si jej zamilujete až příliš. Stačí si jen vybavit tento osvěžující drink, v němž se pohybují temně vyhlížející kusy limetek, které sem tam vykouknou nad hladinu podobně jako místní krokodýli. Jaký je ovšem příběh známého brazilského klenotu? Jak se stal nedílnou součástí identity celého národa? A lze jej vůbec považovat za svébytný a dostatečně inovativní koktejl?

Mytologie

Brazilci milují svou cachaçu, což je tradiční destilát na bázi cukrové třtiny. A odtud je to již pouhý krůček k nejslavnějšímu brazilskému koktejlu, jímž je caipiriñha. Jak už to u klasických koktejlů bývá, historii (a především původ) tohoto drinku do značné míry halí tajemství i navzdory jeho významu pro brazilskou národní identitu.

Myšlenka míchat destilát z cukrové třtiny s limetkovou šťávou a cukrem není nikterak nová. Ve skutečnosti se jedná o lidovou tradici, kterou můžeme pozorovat u obyvatel Karibiku a Jižní Ameriky již v 16. století. Příběh cachaçy se začal psát roku 1500, kdy k brazilským břehům s loďstvem dorazil portugalský admirál Pedro Álvares Cabral, respektive v roce 1532, který se obyčejně označuje jako počátek portugalské kolonizace Brazílie. Nápoj je tedy o století starší než rum, jak jej dnes známe. To z cachaçy činí jednoho z předchůdců rumu, a caipiriñha tak pro někoho může být prostým předchůdcem daiquiri. Řada nepřehlédnutelných skutečností však svědčí o tom, že caipiriñha je mnohem víc než jen primitivně připravené daiquiri.

Při hledání původu caipiriñhy se před námi objeví hned několik linií. Obecně se zpravidla vypráví o tom, jak se drink vyvinul ze směsi limetkové šťávy, česneku, medu a cachaçy. Podával se horký a své slávy se měl dočkat zejména v době epidemie španělské chřipky, která zachvátila svět v roce 1918. Časem se z kombinace česnek vytratil, med byl nahrazen cukrem a jako zázrakem někoho napadlo přidat led –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ a zrodil se fenomén. Caipiriñha se také koneckonců stala oficiálním drinkem akce Modern Art Week, která se konala v roce 1922 v São Paulu. Odlišnou linií, kterou lze sledovat, je tato varianta příběhu: Nápoj k prevenci kurdějí z třtinového destilátu, cukru a citrusové šťávy do Brazílie připutoval společně s námořníky, ti ovšem tradiční kombinaci upravili s ohledem na dostupnější místní zdroje –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ rum nahradili cachaçou. V opozici vůči „námořnické“ verzi pak stojí výklad portugalské historičky Any Roldão. Ta se domnívá, že caipiriñhu vymyslela královna Šarlota Španělská vládnoucí v letech 1775–1830. Odkazuje v této souvislosti na dokumentaci o rozsáhlých objednávkách ovoce a přibližně 80 litrů cachaçy. Tuto teorii ve své knize Histórias Secretas de Reis Portugueses následně rozvíjí novinář a spisovatel Alexandre Borges. Zdaleka nejpravděpodobnější ze všech variant je ale směr, který nás vede k vesničanům z okolí São Paula. Ti měli tuto kombinaci tří surovin znát už nejpozději na konci 19. století. Na druhou stranu nedávné důkazy, s nimiž přišel historik Diuner Mello, dokládají, že tento drink lze datovat při nejmenším do roku 1856, kdy se během epidemie cholery v Paraty nedaleko Ria de Janeira pila místo vody směs limetek, cukru a cachaçy. Mellův argument, podle nějž byl alkohol doporučován v 19. století i v dalších případech epidemie cholery, pak zní velmi věrohodně, uvědomíme-li si, že například s rozmachem cholery ve skotském Inverness v roce 1832 se pacientům doporučovalo pít gin. Paraty navíc bylo jako oblast úzce spjato s výrobou cachaçy. Ostatně termín „parati“ představuje archaické synonymum pro cachaçu.

Zatímco kořeny tohoto koktejlu sahají do neznáma, se samotným názvem už je to přece jen o poznání lepší. Caipirinha je odvozena od zdrobněliny slova caipira, což byl pejorativní termín pro označení člověka z venkova. Tato skutečnost podporuje výše uvedenou teorii, že zpočátku šlo vskutku spíše o koktejl lidí z venkova, třebaže si postupem času dokázal najít cestu za zářivými světly velkoměst.

Moderní variace

Když se řekne caipirinha nebo mojito, většině barmanů se vybaví noci strávené mačkáním limetek muddlerem, aby se lépe promísila šťáva s cukrem. Vzhledem k vysoké oblibě obou koktejlů se sotva můžeme divit pověstné barmanské averzi vůči muddleru a mozolům na jejich dlaních. V případě caipirinhy nicméně musíme vzít v úvahu ještě i to, že by se správně měla protřepat a podávat na kostkách ledu. Zároveň se nelze divit běžně rozšířenému nešejkrovanému způsobu přípravy, neboť pravá caipirinha vyžaduje velice jemný bílý třtinový cukr, který se v drinku dobře rozpustí, a ten u nás tak snadno neseženete.

Z hlediska variací není pochyb, že nejznámějším twistem je caipiroska, v níž cachaçu nahrazuje vodka. Stejně tak byste ale mohli narazit na úžasné Caipirinha Jellies inspirované výtvory slavného šéfkuchaře Alexise B. Soyera, které jsou blíže popsány v knize The Soul of Brasil od známé autorské dvojice Anistatie Miller a Jareda Browna. Trendem zahrávajícím si s odlišnou skupinou nápojů zvaných batidas jsou už od 80. let ochucené caipiriñhy. Velké oblibě se těší například příchutě jako kiwi, maracuja nebo jahoda. Nedávno uvedená receptura s názvem Amora Preta, za níž stojí William Meredith, který vede bar El Gato Negro, pak ukazuje, že někdy stačí i malý přídavek v podobě ostružinového likéru a váš dosud známý koktejl se znenadání dostane do nových dimenzí.

Odraz v umění

V roce 2000 byla caipirinha vyhlášena národním drinkem Brazílie. A není divu, vždyť odkazuje na samotný charakter země i na to, co symbolizuje – tropický životní styl, zvuky karnevalu i rytmus samby, v němž vám tento koktejl rozbuší srdce s každým douškem. V populární kultuře si můžete všimnout řady písní s odkazem na caipirinhu, od těch zcela bizarních až po ty autentičtější. Zřejmě největší přínos ve spojitosti s tímto koktejlem však měla komedie A Caipirinha, která byla poprvé uvedena v roce 1883. Jejím autorem byl brazilský lékař a politik Cesário Motta. Hra vypráví příběh mladé venkovské dívky, která se musela přestěhovat do velkého města. Ve své podstatě tak vyzdvihuje venkovské obyvatele tím, že ukazuje jejich životní styl ve společnosti, která prochází mnoha změnami. V letech 1917 až 1928 byla hra několikrát uvedena na jevištích v São Paulu, v roce 1919 byla dokonce zfilmována. Na pozadí této hry a soudobého kontextu tak lze objevovat nejen proces utváření identity São Paula, ale také opravdový význam caiprinhy, protože caiprinha je grandiózním pohárem plným vzpomínek i dosud nenaplněných tužeb. Pít caipirinhu znamená porozumět Brazílii.