Ztracený na malinách - Clover Club

Tomáš Mozr

Růžový, ovocný, sametově jemný, a přesto dostatečně silný. Přesně tak by nejspíš měl vypadat drink pro moderní ženu, pokud bychom to posuzovali podle běžných stereotypů. Ve skutečnosti ovšem tento koktejl na počátku 20. století představoval oblíbený nápoj gentlemanů. Ostatně dřívější prezident newyorské barmanské unie Jack Townsend popsal v roce 1951 běžného příznivce tohoto podmanivého růžového drinku jako významného muže, který se pravidelně nachází v dřevem obloženém klubovém salonku. Co tedy vedlo k tomu, že tento koktejl vyšel z módy a upadl na více než sedmdesát let v zapomnění?

MYTOLOGIE

Vzestupy, pády a opětovné škrábání se na vrchol (nebo aspoň na dohled vrcholu). I taková je barová historie, v níž se vrtkavost štěstěny podobá posledním choutkám nenapravitelného záletníka. Příběh, jenž se vztahuje ke koktejlu Clover Club, nás přivádí do Filadelfie, a to konkrétně do blízkosti místní radnice na rohu ulic South Broad a Walnut Street. Tam byl v hotelu Bellevue založen v roce 1882 exkluzivní společenský klub. Jeho název zněl Clover Club a v době svého vzniku měl 35 členů. Tito členové klubu z řad prominentních právníků, bankéřů, spisovatelů či obchodníků, o nichž se hovořilo jako o kapitánech průmyslu, se v hotelovém baru scházeli minimálně každý třetí čtvrtek v měsíci. Účelem těchto setkání bylo společenské rozptýlení, literární rozpravy i podpora místních pohostinských služeb. A právě zde se pravděpodobně na sklonku 19. století, které se plnou parou řítilo k ničivé kráse 20. století, zrodil někde mezi dubovým obložením a koženými křesly koktejl, jenž měl zřejmě odrážet stejně růžovou budoucnost, jako byla údajně souzena členům klubu.

Clover Club fungoval ve Filadelfii pouze do 20. let 20. století, stejnojmenný koktejl však začal být obecně známým až ve 30. letech. Hned zpočátku, v roce 1931, uvedl Albert Stevens Crockett v titulu Old Waldorf Bar Days vzpomínku na rychlý vzestup i strmý pád, který koktejl Clover Club provázel. Měl vzniknout ve filadelfském hotelu Bellevue-Stratford. První záznam, který se k tomuto koktejlu váže, učinil ovšem už v roce 1901 soudobý šéfbarman z newyorského hotelu Waldorf Astoria Michael Killackey. Ten se s recepturou na kombinaci ginu, bílku, citronové šťávy a malinového sirupu seznámil s největší pravděpodobností prostřednictvím manažera hotelu. Tím byl toho času německý rodák George Boldt, který v 80. letech 19. století pomáhal s otevřením hotelu Bellevue, situovaným v severozápadním rohu ulic South Broad a Walnut Street. Když posléze William Waldorf Astor oslovil Boldta, aby vedl jeho nový newyorský hotel, Boldt ani na okamžik nezaváhal. Na Filadelfii, která se mu v Americe stala domovem, ale nezapomněl, a tak v roce 1904 otevřel po dvouletém úsilí nový luxusní devatenáctipatrový grandhotel Bellevue-Stratford, který se od původního hotelu Bellevue nacházel pouze přes ulici. Pompézní styl hotelu Bellevue-Stratford, jenž ve své době stál závratných 8 000 000 dolarů a byl popisován jako jeden z nejpřepychovějších hotelů na světě, poté lépe splňoval představu o místě, kde se oni kapitáni průmyslu scházeli, aby si něco dobrého vypili a zároveň sdíleli poslední novinky z byznysu. Byl to však hotel Waldorf Astoria, díky němuž se stal Clover Club kolem roku 1910 všudypřítomným. Časopisy o životním stylu i umělecké sekce novin náhle zaplavily zmínky o malinovém koktejlu Clover Club, který patří mezi žhavé novinky. Za jednoho z prvních, kteří popsali tento koktejl, je považován Paul E. Lowe, autor knih Drinks As They Are Mixed a Drinks – How to Serve Them. V té první z roku 1904 sice recepturu na Clover Club ještě neuvádí, ale lze si v ní povšimnout oblíbeného přípitku ze stejnojmenného klubu, který se rozjařeně obrací ke krásám života, jimiž jsou ženy, pití i možnost užít si těchto radovánek co nejvíce a tak dlouho, jak jen to je možné. V roce 1909 už nicméně můžeme v Loweově druhé knize zaznamenat návod na přípravu koktejlu Clover Club. Receptura, s níž Lowe přišel, si žádala suchý vermut, který podle něj měl nápoji dodávat lepší strukturu a dramaticky jej vylepšit. Ve své receptuře ovšem Lowe vynechal citronovou šťávu; to odborníci často považují za nedopatření, k němuž došlo při přepisování. Na základě všech chyb, omylů i přehmatů lze tedy najít nejstarší předpis originálního Clover Club v publikaci The Barkeeper’s Manual od Raymonda E. Sullivana. Tato receptura, která vyšla v roce 1910, zahrnovala rovněž lístek máty na ozdobu, od kterého se později ustoupilo.

Clover Club představuje typický koktejl z období před nástupem americké prohibice. Jeho pozdější strmý pád na konci 30. let minulého století bychom mohli přisuzovat několika faktorům. Tím prvním je prostá rostoucí obava ze salmonely, která hrozila při potenciálně nedostatečné hygieně při manipulaci se syrovými vejci. Použití čerstvého bílku se tak postupně vytrácelo i v případě populárních sourů. Tím druhým a přirozeným faktorem je naopak proměna generací: v průběhu dvaceti let se změnil status tohoto koktejlu jako běžného potěšení vlivných gentlemanů v tzv. drink pro panenky, protože muži začali holdovat koktejlům typu Martini. Nijak tomu nepomohl ani žebříček 10 nejhorších koktejlů poslední dekády, který uveřejnil v roce 1934 časopis Esquire. Vedle koktejlu Clover Club se na seznamu objevily ještě Bronx, Alexander, Pousse-Café, Sweatheart, Orange Blossom, Fluffy Ruffles, Pom Pom, Cream Fizz a Pink Lady. O pět let později korunoval Charles Brown pád koktejlu Clover Club ve své knize The Gun Club Drink Book slovy: „Clover Club je filadelfským výtvorem, možná vznikl jako jeden z vtípků vyřčených při schůzi Clover Clubu. Je to hrozná kombinace.“ Navzdory tomu se ale můžeme v soudobém titulu The Home Bartender’s Guidedočíst, že se jedná o skvělý nápoj vhodný pro úterní odpoledne strávené v klubu vyšívání.

POKRAČOVÁNÍ A CELÝ ČLÁNEK NAJDETE V BARLIFE 106.

© Barlife, Linkman Media s.r.o.