Nikaragua - listopad 2022

Když se vám dostane takového pozvání jako nám z Premier Wines, jednoduše nemůžete odmítnout. Flor de Caña zůstává v obecném povědomí jako globální výrobce rumu. Méně z nás však asi ví, že jde o producenta s rodinnou tradicí a světového lídra v udržitelných výrobních postupech. V zemi nespočetných přírodních krás, avšak skromných poměrů, pečuje o rodiny svých zaměstnanců všemi možnými i nemožnými způsoby. Vyrážíme tedy do země zaslíbené sopkám, prémiovému rumu a dobrému jídlu. A také stále ještě komunistickému prezidentovi Danielu Ortegovi.

Už samotná cesta do Nikaraguy je dobrodružství. Přímý letecký spoj do této destinace odlétá pouze z pěti zemí, a těmi je Salvador, Kostarika, Mexiko, Panama a USA.

Z poměrně chladného Mexico City jsme konečně vzlétli směrem Managua/Nikaragua. Ještě rozespalí jsme již z letadla začali obdivovat krásnou přírodu, která se pod námi postupně odkrývala. Kus země omývané z jedné strany Atlantikem a z druhé Tichým oceánem. Mezi bujnou zelení se občas objeví některá ze stále činných sopek, která na pozdrav lehce „odfukuje“. Na první pohled nás svou rozlohou zaujalo obrovské nikaragujské jezero; to bylo naštěstí ušetřeno před zkázou díky odložení projektu transoceánského průplavu. Po jezeře je roztroušeno více než 400 ostrovů sopečného původu. Pokud máte našetřeno, můžete si koupit ostrov od nikaragujské vlády a vytvořit si tam letní rezidenci, stejně jako to udělala rodina Pellas vlastnící značku Flor de Caña.

Přistání na maličkém letišti v Manague probíhalo jako na bobové dráze, ale špetka adrenalinu je u mexických aerolinek bez příplatku. Ten první nádech, když jsme vystoupili z letadla! Jako když poprvé v sauně nalijete vodu na lávové kameny a zhluboka začnete vdechovat. Přesně takový pocit.

Eskapáda při vstupním procesu do země opět odkazuje na Daniela Ortegu, který zde vládne pevnou rukou již desítky let. Kontroly jsou pečlivé a stále ještě reflektují strach z nákazy covidem, který zde zůstává velkým politickým tématem.

Na letišti se setkáváme s Marcem Catalanem, usměvavým Španělem z Madridu, který žije značkou Flor de Caña již 13 let a má na starosti její rozvoj v Evropě. Jak sám říká, je to jízda. V Nikaragui byl již devětadvacetkrát, a stejně ho pokaždé něco překvapí.

Cestou z letiště zažíváme mnoho situací pro Evropana nezvyklých: počínaje koňskými povozy a motorkami zásadně pro tři přes krávy pasoucí se na středovém zeleném pruhu až po nákladní automobil, na jehož korbě přidržuje náklad zhruba 16letý mladík.

Den první

Dojeli jsme do restaurace Los Ranchos v klidné části Managui, nenašli jsme tam však jediné volné místo. Po chvíli jsme zjistili proč. V salonku se nám dostalo královského přivítání přímo od mistra destilatéra Mauricia. Připadáme si trochu jako kluci z Nagana, jelikož pocta, se kterou nás vítají, je všudypřítomná.

Zasedli jsme ke stolům a započal gastronomický koncert. Smažené banány, queso frito, mixované fazolky s masem. Typická nikaragujská kuchyně. To byl ale pouze začátek. Mauricio se zvedá s otázkou: „Kdo si dá steak? Nejlepší steak v Americe. V celé Americe!“ A my všichni chceme ochutnat.

Venku už se na ohni dokončuje překvapení. Na grilu o rozměru pingpongového stolu se nad plameny a v kouři peče to nejlepší hovězí maso, které Nikaragua nabízí.

Steak, který se nám následně objevil na talíři, se nedá nazvat jinak než „nebe na jazyku“. Pro milovníky jídla je to opravdu nirvána. Mauricio nelhal, lepší steak jsme nejedli, a v kombinaci s Flor de Caña 12Y se jedná o krásný příklad mixtronomie neboli párování rumu s jídlem. Není bez významu, že hovězí maso spolu se zlatem, kávou a cukrem představuje hlavní vývozní komoditu Nikaraguy.

Loučíme se s obsluhou a míříme k autobusu, do kterého s námi nastupuje nový pasažér: Fredi, náš vrchní barman tohoto výletu. Ten Fredi, jehož jedinou noční můrou je naše prázdná sklenička. Vyrážíme do Leónu, druhého největšího města Nikaraguy, které bývá považováno za centrum vzdělanosti celé země. Provoz je poměrně hustý. Kdo je lepší řidič, ten jede. Žádné dopravní předpisy a nařízení tady neplatí.

V Leónu nás čekala příjemná večeře u katedrály Nanebevzetí blahoslavené Panny Marie, jedné z největších v celé Americe. Z městečka přímo dýchá poklidný koloniální styl. Následující den nás čeká hlavní bod našeho programu – návštěva destilérie Flor de Caña. Do jakého dne se probudíme, jsme neměli ponětí. Něco jsme si přáli, v něco jsme doufali, ale zejména jsme se moc těšili.

Za rumovým dobrodružstvím

Konečně jsme vyrazili do oblasti Chichigalpa, kde sídlí destilérie Flor de Caña. Při cestě se schyluje k dešti, což je v období na konci listopadu normální. Valila se na nás černá oblaka. Ale ne, pršet prý nebude. To si jen jedna ze stále činných sopek San Cristóbal právě „odfoukla“. Ohromující. Monumentální. Naposledy tato sopka vybuchla v roce 2014. Nešlo prý o nic velkého, jen 3 centimetry písku s popelem všude v okruhu 10 kilometrů. To nás uklidnilo.

Brána destilérie už napovídá, že nás čeká fenomenální zážitek. Nejprve jsme zamířili do míst, kde se zpracovává cukrová třtina. Ta se po sklizení a nadrcení převáží velkými nákladními vozy do sběrných kontejnerů, ze kterých pomocí dopravníků putuje k prvnímu zpracování. Množství cukrové třtiny je dechberoucí, sklizeň z 35 000 hektarů plantáží této plodiny hovoří za vše.

Před příjezdem do destilérie máme tu čest zavítat do místní školy. Právě škola tvoří jeden z několika pilířů, na nichž staví rodina Pellasových své podnikání. Poskytuje totiž rodinám svých zaměstnanců jistotu vzdělání, které není v žádném případě v Nikaragui automatické. Vcházíme zrovna do hodiny hudební výchovy. Děti zpívají, my s otevřenými ústy jen zíráme. Jedno oko nezůstane suché. Ta skromnost, pokora a vděčnost za možnost kvalitního vzdělávání je patrná všude.

Popojedeme o kousek dál a jsme svědky dalšího, na tuto oblast vzácného úkazu, tedy nemocnice. Péče poskytovaná zaměstnancům a jejich rodinám je zcela zdarma a na vysoké úrovni. U nás běžná záležitost, v Nikaragui jde o vzácnost. Nelze se ubránit myšlence na podobnost s českým vizionářem Baťou! Nápadu založit nemocnici předcházelo letecké neštěstí, které jako zázrakem Carlos Pellas, tehdejší CEO Flor de Caña, i se svou ženou Vivian přežili. Ze 146 pasažérů na palubě jich vyvázlo 11. Náhoda, či osud? Tento okamžik změnil Vivian život a nasměroval ji k zajištění zdravotní péče těm, kterým by se jí normálně nedostalo.

V autobusu zavládla zvláštní atmosféra. Obdiv, soucit, vděk, ale i radost. Dost možná si někdo v tu chvíli dal předsevzetí, že udělá také dobrý skutek. Ale každý si emoce v tu chvíli zpracovával sám.

Impérium Flor de Caña

Konečně vjíždíme do bran destilérie. Vítá nás Henri, náš průvodce, a také drink Flor Ginger. Dozvídáme se postupně vše o rodinném podniku se 130letou tradicí, který řídí již pátá generace rodiny Pellas. Za sebou mají dlouhá léta plná tvrdé dřiny. Dnes Pellasovi zaměstnávají ve všech odvětvích svého byznysu (rum, energie, cukr, etanol) zhruba 20 tisíc lidí v zemi, kde opravdu není na růžích ustláno.

První zastávka prohlídkového vláčku je v sudárně. V místě, kde se každý sud (původně použitý pro bourbon) rozebere a zase složí, a to do nejmenšího kousku. Preciznost je vidět všude. Spáry v sudech zaměstnanci vyplňují sušenými banánovými listy, aby se eliminovala andělská daň.

Naše další kroky vedou do nejmenšího skladu této destilérie, kde odpočívá 13 tisíc sudů. Sklad je vlhčený parou, aby se zmírnil odpar rumu ze sudu. Na zemi leží osaměle na první pohled běžný sud. Je úplně stejný jako všech 12 999 sourozenců. Jedna věc jej ovšem odlišuje: byl naplněn už v roce 1987. Jde o nejstarší sud v tomto skladu, a my máme tak možnost ochutnat rum se silou 77 %. Intenzita a síla se snoubí s jemnou dochutí. Krásný degustační zážitek.

Venku na nás čeká „prádelna“, jak by se aktuální klima dalo nazvat, a my pokračujeme v prohlídce degustačního sklepa Reserva de la familia. Flor de Caña 12Y, 18Y, 25Y; oči, nos, patro, ruce, uši. Ne, nejsme ještě pod obraz, ale učíme se vnímat rum všemi pěti smysly. Oči – barva a viskozita ve sklence, nos – zkoušíme přivonět pravou a levou nosní dírkou zvlášť. Jedna vnímá aromatiku a druhá sílu alkoholu. Patro – ten pocit, kdy rum poválíte na jazyku a necháte ho vnímat všemi zákoutími vašich úst, ruce – stačí si protřít v dlaních jednu kapku a výsledek je tady. Nejen vůně linoucí se z dlaní, ale také dokonalá čistota značící, že v rumu nenajdete žádný přidaný cukr ani jiná aditiva. Zkrátka čistý pravý rum. A poslední smysl – uši. Když uslyšíte cinkot skleniček obsahujících rum Flor de Caña, zúročí se několikaletá dřina, a výsledek opravdu stojí za to! Tóny vanilky, kávy, koření, s rostoucím věkem rumu i krémovitost, která dodává nejstarší variantě rumu eleganci. Vše přirozeně, bez žádných přidaných složek, žádného doslazování. Důležité je také zmínit, že číslice na láhvi znamená stáří nejmladší složky rumu v láhvi. Pokud se tedy bavíme o 18Y, nejmladší složka tohoto skvostného rumu je právě plnoletá.

Návštěva je u konce. Na tvářích všech přítomných lze jasně vidět úžas.

Tento článek v plné verzi najdete v BARLIFE 109. Jednotlivá vydání i předplatné magazínu objednáte zde.