Kuba
Kuba je slavná nejen skvělými doutníky a cukrovou třtinou, ale také svým rumem. Název ostrova pochází od původních obyvatel, indiánského kmene Taínů, kteří území obývali až do příchodu španělských kolonizátorů v patnáctém století. V taínském jazyce slovo „cubao“ znamenalo „místo, kde je dostatek úrodné půdy“. Jde o velmi výstižné označení. Jestliže Barbados dominoval produkci cukru v sedmnáctém století a Jamajka ve století osmnáctém, tak Kuba ovládla produkci v devatenáctém věku. Přezdívalo se jí dokonce Cukřenka světa.
Ostrov Kuba najdeme v Karibském moři v oblasti Velkých Antil. Jde o největší a zároveň druhý nejlidnatější ostrov Karibiku (v současnosti zde žije přibližně 11,3 milionů obyvatel). Ostrov byl objeven Kryštofem Kolumbem roku 1492 a po další čtyři století tvořil španělskou kolonii, pouze na léta 1754–63 Havanu obsadili Britové. Nezávislost na Španělsku byla vyhlášena roku 1868, následovala však občanská válka, španělsko-americká válka a celkově složité období, které skončilo v šedesátých letech dvacátého století Kubánskou revolucí a nástupem Fidela Castra k moci.
Trnitá cesta ke slávě
Na rozdíl od většiny ostatních ostrovů nejsou na Kubě téměř žádné hory. Díky tomu disponuje téměř polovinou veškeré obdělávatelné půdy v celém Karibiku. Její podnebí je skvělé pro pěstování cukrové třtiny na velkých úrodných plantážích. Přesto byla výroba rumu na ostrově dlouhou dobu zakázána; španělští osadníci si tak chránili exportní produkty – víno, sherry a brandy. Nelegální výroba třtinového destilátu doma zvaného aguardiente de caña samozřejmě probíhala po celou dobu. S průmyslovou výrobou rumu se začalo až ve druhé polovině osmnáctého století. Mezi lety 1778 a 1802 vzrostl export rumu na více než třicetinásobek, až na 5 milionů litrů. V průběhu devatenáctého století došlo k rozvoji mechanizace (parní stroje, moderní lisy, vakuové pánve) a výstavbě železnic a pěstování třtiny se stalo primárním zdrojem ekonomického růstu. Za tímto úspěchem můžeme hledat španělského rodáka jménem Don Facundo Bacardí Masso: roku 1862 se svým bratrem založil společnost Bacardi y Compañia (předchůdce dnešního Bacardí).
Vliv USA
Začátkem dvacátého století se Kuba nacházela pod nepřímou nadvládou Spojených států. V tomto období vznikly moderní centrální cukrovary, které byly schopné efektivně zpracovávat sklizeň z většího množství plantáží. Popularita rumu rostla i během období prohibice v USA. Před druhou světovou válkou bylo na ostrově téměř 100 rumových palíren. Mezi hlavní značky patřily Metusalem, Bacardí, Caney a Arechabala (dnešní Havana Club). Americké společnosti vlastnily před rokem 1959 na čtyřicet procent všech cukrových plantáží na ostrově. Byla to zlatá éra koktejlové kultury, ale zároveň doba temna pro běžné lidi, kteří trpěli brutální diktaturou Fulgencia Batisty, jenž si získal podporu USA díky svým antikomunistickým postojům. Kuba tehdy představovala ráj amerických bohémů. V Havaně stála kasina a slavné bary a v podnicích La Bodeguita del Media nebo La Floridita popíjel drinky i Ernest Hemingway. Svou slávu prožíval El Club de Cantineros de la Republica Cuba (dnešním pohledem barmanská asociace), jehož dědictví stále žije.
Kubánská revoluce a období socialismu
Spolu se změnou politického režimu došlo v roce 1960 nejprve ke znárodnění médií a posléze i dalších odvětví. Zestátnilo se i všech 109 cukrovarů a 19 rumových palíren. Tento krok se velmi dotkl amerického kapitálu, a tak Spojené státy vyhlásily ekonomické embargo, které trvá dodnes. To má za následek mimo jiné i skutečnost, že se na Kubu nevyváží přímo sudy po bourbonu a ke staření rumu se většinou používají sudy po skotské, kanadské nebo irské whisky. Komunismus však nijak neovlivnil žíznivost místních pijáků. V letech 1986 a 1987 dosáhla místní produkce 8,3 milionů litrů a většina se spotřebovala přímo na Kubě. Export byl tehdy umožněn pouze do ostatních socialistických zemí.
Současná produkce
Rum se dnes na ostrově vyrábí v duchu španělské tradice, tedy z melasy, za využití kontinuální destilační kolony a s pomocí filtrace přes aktivní uhlí. Profil výsledného produktu je obvykle lehčí, elegantní a vyvážený a spočívá v umění blendingu lehčích a těžších destilátů. I nadále platí, že všechny palírny na ostrově zcela náleží státu pod hlavičkou společnosti Cuba Ron S.A. Nejznámější celosvětově exportovanou značkou je Havana Club, která se produkuje ve dvou palírnách poblíž Havany. Starší z nich Santa Cruz del Norte byla postavena v roce 1993 a vyrábí primárně mladší rumy Anejo Blanco a Havana Club 3yo, které představují více než šedesát procent produkce. O deset let později byla blíže k hlavnímu městu vybudována palírna San Jose. Ta se zaměřuje na výrobu stařených a prémiových rumů. Celková roční produkce v roce 2021 dosahovala 51,6 milionů lahví rumu. I další palírny zde ovšem vyrábí rum, a to pod velkým množstvím menších značek, jako jsou Santiago de Cuba, Cubay, Mulata nebo Varadero. Za zmínku stojí palírny Roneria Central ve městě Villa Clara a Roneria Santiago de Cuba na jihovýchodním pobřeží, která původně patřila společnosti Bacardí. Kuba je velká, proto se i podoba rumu v jednotlivých oblastech liší – východní část produkuje spíše lehčí a sušší rum, západní oblast naopak těžší a ovocnější destiláty a produkce z centrální oblasti balancuje někde mezi těmito styly. Za kvalitu kubánského rumu zodpovídají profesionálové označovaní jako Maestros Roneros. K získání titulu vždy vedou roky studia a praxe. Chráněné označení původu Denominación de Origen Protegida Cuba ve zkratce vyžaduje, že rum musí být vyroben přímo na ostrově za použití výhradně kubánské melasy, a určuje, že destilát musí zrát minimálně po dobu dvou let, než jej lze nazvat rum. Použití aditiv kromě cukru je zakázáno.
Havana Club x Bacardí
Značku Havana Club si v roce 1934 zaregistroval José Arechabala. Ten po revoluci musel z Kuby uprchnout a jeho podnik se ocitl pod kontrolou státu. Arechabalovi se v exilu nepodařilo výrobu rumu obnovit, ale Castro z jeho práce těžil a značku úspěšně rozšiřoval. Po pádu Sovětského svazu došlo ke spojení s francouzským alkoholovým gigantem Pernod Ricard. Vznikla tak značka Havana Club International a kubánskému rumu se otevřela cesta k celosvětové distribuční síti. Tedy kromě USA. Arechabala, který nikdy nedostal od kubánské vlády žádné odškodné, se jako morální vlastník značky Havana Club spojil s dalšími emigranty z rodu Bacardí. Ti svoji výrobu přesunuli do Portorika a Mexika, základnu si zřídili na Bahamách a v roce 1995 si zaregistrovali značku Havana Club ve Spojených státech. Následoval soudní spor o ochrannou známku Havana Club, jenž skončil v roce 1998 vydáním zákona s přezdívkou „Bacardí bill“, který zakazuje registraci zkonfiskovaných ochranných známek na americkém trhu. Dnes se tedy v USA prodává Bacardí Havana Club vyrobený v Portoriku. Mezinárodní vztahy se však zlepšily a ve Spojených státech už lze zakoupit i rum od Havana Club International pod značkou Havanista.
Závěr
Pomineme-li USA (z důvodu embarga), Francii a Velkou Británii (z důvodu vlastní rumové tradice), můžeme kubánský rum s velkou pravděpodobností prohlásit za ten, který si lidé v Evropě (a obzvlášť u nás v České republice) vybaví, když se řekne rum. Spojení rumu právě s Kubou vzniklo patrně díky jejich legendárním koktejlům, jako jsou Cuba Libre, Daiquiri nebo Mojito. K důvodům ovšem patří i skutečnost, že se k nám kubánský rum dovážel již za minulého režimu.
© Barlife, Linkman Media s.r.o.