Existuje několik ojedinělých koktejlových receptur s kávou, na jejichž základě si někteří myslí, že spojovat kulturu kávy a koktejlů nás napadlo teprve nedávno. Pravda ovšem je, že jeden z nejslavnějších kávových koktejlů historie se objevuje na barových lístcích již téměř čtyřicet let. Nemluvě o tom, jakou posedlost tento drink vyvolal u Australanů – dodnes nás udivuje, že se stal takřka předmětem uctívání. Čím to, že si kombinace vodky, kávového likéru, cukrového sirupu a čerstvého espressa získala takovou oblibu? Kdo zmíněný koktejl poprvé vytvořil a jak si nápoj vydobyl nezcizitelné místo mezi klasikami?

MYTOLOGIE

Jak je řadě z vás už pravděpodobně jasné, hovoříme o Espresso Martini. S irskou kávou patří k nejoblíbenějším kávovým koktejlům vůbec. Tento drink vymyslel v roce 1983 slavný barman Dick Bradsell, který se díky své kreativitě a poměrně progresivnímu přístupu k barovému provozu zapsal do dějin. Vždyť tento rodák z malého městečka Bishop’s Stortford, ležícího severovýchodně od Londýna, stojí nejen za zrodem Espresso Martini, ale také dalších klasik, k jakým patří Bramble, Esquire, Treacle, Carol Channing či Russian Spring Punch, nemluvě o speciální sérii koktejlů pro televizi, které nesou názvy po vítězných koních z Velké národní. Vezměme to ale popořadě, neboť životní cesta tohoto společensky poněkud neohrabaného introverta a moderního mistra britské barové kultury byla plná zajímavých momentů. Richard Arthur Bradsell vyrostl na Isle of Wight, ostrově u jižního pobřeží Anglie. Jeho otec Peter byl radarový inženýr pracující pro ministerstvo obrany a matka Margaret byla chiropraktička. Jako rebelující mladík však nedopřál svým rodičům příliš klidu, a tak padlo v roce 1977 rozhodnutí, že se v osmnácti letech přestěhuje do Londýna. Podle Bradsella tehdy rodina dokonce jeho odchod ocenila, neboť se o něj po několika dům devastujících večírcích začala zajímat místní policie.

V Londýně začal pracovat pro strýce Oscara Gurneyho, který tehdy v londýnské ulici St. James provozoval klub s názvem In & Out pro vojenské a námořní důstojníky. Právě tam se Dick Bradsell naučil, jak správně namíchat Martini nebo mezi členy tolik oblíbený Pink gin. Když opustil tento klub, zamířil do Zanzibar Clubu. Tento stylový podnik u Covent Garden s dlouhým barem a barmany v saku a kravatě byl přesně tím místem, kam mířily zástupy lidí. Ostatně říká se, že i David Bowie zde musel počkat ve frontě, když se chtěl dostat dovnitř. A byl to právě starší barman Ray Cook, kterého Bradsell v tomto podniku poznal a který mu věnoval kopii své oblíbené knihy The Art of Mixing Drinks. Dílo amerického právníka Davida A. Emburyho mu totiž obrátilo svět naruby a ukázalo rozmanitou historii vybraných koktejlů, teorii jejich přípravy a hlavní cíle při tvorbě dokonalého drinku. Na tomto základě se Bradsell začal držet jistých pravidel. V první polovině 80. let se tak jeho důraz na namražené sklenice, dostatečnou zásobu ledu či používání čerstvé limetkové nebo citronové šťávy stal standardem.

K počátku 80. let se vztahuje i zrození Espresso Martini. Někdy se jako místo vzniku uvádí londýnský Fred’s Club, jindy zase Soho Brasserie. V každém případě barman koktejl namíchal pro modelku, která si objednala nějaký drink se slovy, že chce „něco, co ji probudí a zároveň zatraceně zruší…“ („a drink to wake her up, and fuck her up“). Ačkoli v pozdějších letech identitu modelky Bradsell neprozradil, na otázku, jak na použitou kombinaci ingrediencí přišel, alespoň odpověděl: „Vedle mé barové stanice v Soho Brasserie stál kávovar. Byla to hrůza, mletá káva létala všude kolem, takže asi chápete, že jsem měl té kávy plnou hlavu. A vodka – tehdy bylo všechno o vodce, to byl spirit, který lidé pili.“ Původní název pro tuto kombinaci vodky, čerstvého espressa, kávového likéru a cukru tak zněl Vodka Espresso. Jak je patrné z Bradsellova vysvětlení, drink vymyslel již v Soho Brasserie, třebaže měl později ve Fred’s Clubu větší prostor pro kreativitu a Vodka Espresso si lidé vskutku oblíbili. Původní verze obsahovala dva kávové likéry: Kahlúa a Tía María. Receptura se ale v 90. letech 20. století lehce změnila a stala se univerzálnější, když se začalo uvádět, že vyhovuje jakýkoli kávový likér. K přejmenování na Espresso Martini přispěl především fakt, že v mixologii 90. let se jako Martini označoval jakýkoliv koktejl servírovaný v typické sklenici ve tvaru písmene V (tzv. V-shape glass). K poslední obměně koktejlu Dick Bradsell přistoupil v roce 1998, když začal pracovat v nově otevřeném podniku Pharmacy v oblasti Notting Hill. Recepturu sice ponechal stejnou, ale začal koktejl nabízet pod názvem Pharmaceutical Stimulant a servírovat jej na ledu. Koktejl však byl v té době již natolik populární, že do historie přesto vstoupil jako Espresso Martini. A kdo byla ona modelka, jež si jej poprvé objednala? V minulosti se spekulovalo například o Naomi Campbell nebo Kate Moss. Ve skutečnosti v té době bylo ovšem Naomi Campbell teprve třináct let a Kate Moss dokonce pouhých 9 let. Musíme se tedy patrně spokojit s rozhodnutím Dicka Bradsella, že jméno dané modelky nebude nikdy prozrazeno a koktejl si tak nadále udrží určitou tajemnou auru. Možná to má také co do činění s následujícím výrokem Petera Dorelliho: „Dick je skvělý barman, ale hrozný člověk.“ Vzápětí větu doplnil: „Všichni Britové jsou introverti, kterým zkrátka není příjemné být s dalšími lidmi.“

POKRAČOVÁNÍ ČLÁNKU V ČÍSLE BARLIFE 103.