Hotovo na dvě doby - Bronx koktejl

Fantazie nemá mezí, a tak není divu, že i v koktejlové kultuře najdeme paradox v tekuté podobě. Na jedné straně se totiž tento koktejl tváří jako blízký příbuzný slavnějších drinků, jakými jsou Manhattan nebo Martini, na té druhé ovšem analýza prozrazuje, že vzhledem k obsahu čerstvé citrusové šťávy spíš patří do kategorie sourů. Kdo, kde a kdy tento tolik oslavovaný a zároveň zatracovaný koktejl vytvořil? A opravdu nese název po jedné z newyorských čtvrtí, nebo je za tím něco víc?

Bronx je sladký, trpký, bylinný a dostatečně silný. Tento drink s potenciálem splnit téměř jakékoli přání patří k nejslavnějším koktejlům s pomerančovou šťávou. Zpravidla je popisován jako Perfect Martini s trochou pomerančového džusu a pár kapkami pomerančových bitters. Zařadit jej do jedné z koktejlových rodin je tedy o to náročnější, zvlášť proto, že množství použité pomerančové šťávy se v jednotlivých verzích tohoto koktejlu značně liší.

Mytologie

Za přelomový v historii koktejlu Bronx můžeme považovat rok 1934. Prohibice již pominula a Bronx znali téměř všude. Téhož roku to dotáhl v knize Burke’s Complete Cocktails and Drinking Recipes podle autora až na třetí příčku; zůstával v těsném závěsu za Martini a Manhattanem. Ve stejnou dobu se ovšem objevil ve výčtu časopisu Esquire mezi deseti nejhoršími koktejly předešlé dekády. V rámci vývoje samotného koktejlu je ovšem podstatnější, že se toho roku objevily i dvě rozdílné verze popisující jeho vznik. Magnus Bredenbek uvedl ve své knize What Shall We Drink, že tato receptura pochází z Filadelfie. Údajně ji tam již roku 1905 vymyslel newyorský restauratér Joseph S. Sormani, který měl svůj podnik v Bronxu. V opozici stojí příběh Alberta Stevense Crocketta, autora dějin newyorského hotelu Waldorf-Astoria: podle něj Bronx poprvé připravil jistý Johnnie Solon, jeden z velmi úspěšných barmanů éry před prohibicí. Crockett v knize poukazuje na skutečnost, že drink byl vytvořen již před rokem 1917, nepředkládá však pro své tvrzení žádné důkazy a čtenáři spíše dává možnost, aby se nechal unášet Solonovými vzpomínkami: „V té době jsme měli koktejl, který se jmenoval Duplex a byl o něj docela slušný zájem. Jednoho dne jsem jej akorát dělal pro zákazníka, když přišel Traverson, vrchní číšník z Empire Room, což byla tehdy ve Waldorfu hlavní jídelna. Duplex se skládal ze stejných dílů francouzského a italského vermutu, protřepaných s dvěma střiky pomerančových bitters a vymačkanou pomerančovou kůrou. Traverson řekl: ,Co kdybys vymyslel nový koktejl? Mám zákazníka, který říká, že to neumíš.‘

,Neumím?‘ ohradil jsem se. Dodělal jsem tedy Duplex, který jsem připravoval, a najednou mě to napadlo. Nalil jsem do míchací sklenice dva díly ginu Gordon’s. Pak jsem přidal pomerančovou šťávu, takže vznikla třetina pomerančové šťávy a dvě třetiny ginu. Poté jsem ještě přidal po kapce italského a francouzského vermutu a vše protřepal. Sám jsem výsledek neochutnal, ale nalil jsem drink do koktejlové sklenice, podal Traversonovi a řekl: ,Docela se vyznáš. Uvidíme, co řekneš na tohle.‘ Traverson ochutnal. Pak drink vypil celý.

‚Páni!‘ prohlásil. ,Ty máš opravdu něco nového! To bude velký hit. Udělej mi další a já ho odnesu tomu hostovi do jídelny. Vsadím se, že jich prodáš hodně. Máš dost pomerančů? Jestli ne, tak si raději vytvoř zásoby.‘ … A vskutku, poptávka po koktejlech z Bronxu začala ještě ten den. Zanedlouho jsme spotřebovali celou bednu pomerančů denně. A pak i několik beden denně.“ A kde se vzal název Bronx? I to dle Crockettova vyprávění Solon vysvětlil: „Ne, opravdu nedostal jméno podle čtvrti. Den nebo dva předtím jsem byl v zoologické zahradě v Bronxu a viděl jsem samozřejmě celou řadu tvorů, o nichž jsem ani nevěděl, že existují. Hosté měli ve zvyku si dát pár míchaných drinků a pak mi vyprávět o podivných zvířatech, která viděli. Když se mě proto po jednom takovém příběhu zeptal Traverson, jaký bude onen název daného drinku, pomyslel jsem na ta zvířata a řekl: ‚Pověz mu, že to je Bronx.‘"

Šance, že je tato historka pravdivá, jsou však pramalé. Nápojový historik David Wondrich sice odhaduje dobu vzniku koktejlu přibližně na rok 1900, ve svém oceňovaném titulu Imbibe! ovšem nabízí hned několik dalších adeptů, kteří by mohli být autory koktejlu, třebaže pro žádného z nich nemá jasné důkazy. Půjdeme-li ještě dál, narazíme na různé povídačky, že se Bronx objevil na některém z newyorských hotelových menu už před rokem 1899. Pokud se však budeme držet spojení názvu se zoologickou zahradou v Bronxu, pak můžeme s jistotou říct, že koktejl vznikl mezi lety 1899 a 1901. Zoologická zahrada v Bronxu byla totiž oficiálně otevřena 8. listopadu 1899, přičemž téhož roku měl do Waldorfu nastoupit i Johnnie Solon. Nejstarší písemnou zmínku o koktejlu Bronx najdeme v novinách The Virginia Enterprise z roku 1901 a vyplývá z ní, že tvůrcem oné unikátní kombinace měl být barman John „Curley“ O’Connor. V krátké reklamě v novinách se píše o tom, že na znamení blížící se návštěvy Carrie Nation z Kansasu byl kreativní výbor barmanské asociace pověřen vymyšlením tří nových koktejlů. Pomineme-li, že šlo spíše o sarkastickou poznámku namířenou proti zaryté odpůrkyni alkoholu než o skutečnou invenci na její počest, zůstane nám důležitý fakt, že noviny zmiňují členy daného výboru, jenž se skládal ze tří známých barmanů. Byli jimi „Frank Curtis z Gilsey House, autor Long Branch Punch, J. E. O’Connor z Waldorf-Astoria, jenž vymyslel Bronx Cocktail, a William Gilbert z hotelu Manhattan, který vytvořil Clover Club Mystery“. V tomto případě nás tedy zajímá John O’Connor, který začal v hotelu Waldorf pracovat už v roce 1893. V podniku zůstal až do svého odchodu do důchodu v roce 1939. Přesto se tato varianta jeví jako velmi pravděpodobná. Až do roku 1901 nejsou o věhlasu O’Connora žádné záznamy, a tak stále mezi možnými kandidáty na tvůrce koktejlu setrvává i Johnnie Solon, který měl do hotelu Waldorf-Astoria nastoupit v roce 1899.

Svůj zápis do dějin barové kultury si v rámci odborné publikace vysloužil Bronx Cocktail poprvé v roce 1908, a to konkrétně v manuálu The World’s Drinks and How to Mix Them, který napsal William T. Boothby. V receptuře se stejným dílem dávkuje gin, sladký a suchý vermut a pojí se s nimi dva střiky pomerančových bitters a barová lžička pomerančové šťávy. Jako autor je zde označen jakýsi Billy Malloy z Pittsburghu. Ačkoli se v tomtéž roce objevila receptura s názvem Bronx ještě v dalších dvou publikacích, o Boothbyho prvenství nemůže být pochyb, neboť v těch ostatních chyběla tolik důležitá pomerančová šťáva.

Moderní variace

Pro svou popularitu bývá Bronx často označován jako „Cosmopolitan doby před prohibicí", což zároveň vysvětluje i jeho variabilitu; již od počátku vidíme v receptuře několik nejasností. Vždyť na jedné straně stojí právě předpis z Boothbyho manuálu, zatímco na straně druhé se poukazuje na tzv. autentickou variantu, která ctí vyprávění Johnnieho Solona a doporučuje dva díly ginu a jeden díl pomerančové šťávy, obohacené o střik sladkého a střik suchého vermutu. Budeme-li ovšem vycházet z historických souvislostí, kdy byl Bronx podle dobových zmínek popisován jako méně alkoholický koktejl, pak se zákonitě musíme přiklánět k první variantě. Důkaz podporující tuto verzi se skrývá v divadelní hře Papa, an Immorality in Three Acts z roku 1913, kde se objevila kritika koktejlu Bronx – postava použila přirovnání „slabý jako Bronx Cocktail“. Navzdory těmto důkazům je v současnosti za klasickou recepturu stále považována spíše druhá varianta s větší porcí ginu.

V moderních variacích lze najít jednoduché obměny pomeranče: se šťávou z červených pomerančů získáme Bloody Bronx, použitím mandarinkové šťávy zase vznikne Improved Bronx. Pokud mandarinkovou šťávu v koktejlu doplníme ještě o triple sec a grenadinu, výsledkem nám bude Luigi Bronx. Už ve 20. letech 20. století se velmi slavnou alternativou stal koktejl Orange Blossom, jenž se od Bronxu liší tím, že v něm chybí suchý vermut a pomerančové bitters. Na druhém konci spektra se nachází Peter Pan Cocktail, ve kterém se snoubí gin, pomerančová šťáva, suchý vermut a broskvové bitters. Za pozornost nicméně stojí twist Tristana Stephensona s názvem Giraffe: zde objevíte pomerančový led, který se pozvolna rozpouští v kombinaci 25 ml ginu, 50 ml sladkého vermutu, tří střiků pomerančových bitters a šplouchu sody.

Odraz v umění

V populární kultuře existuje hned několik odkazů na Bronx Cocktail. Patří k nim například stejnojmenný krátký černobílý hollywoodský snímek z roku 1912, který produkovala společnost Independent Moving Pictures. Zmínka ve Fitzgeraldově románu Velký Gatsby, kde se hovoří o pěti přepravkách plných pomerančů a citronů připravených pro víkendové večírky, může odkazovat na využití pomerančů právě k přípravě koktejlu Bronx. Ostatně ten si měl s chutí dopřávat Francis Scott Fitzgerald společně s kamarádem už v roce 1914 při návratu na Princeton po vánočních prázdninách.

Tu nejvýznamnější zmínku však najdeme opět v roce 1934, tentokrát v komedii The Thin Man, kde William Powell ztvárnil legendární postavu bývalého detektiva a nadšeného pijáka Nicka Charlese. Ten při jedné příležitosti vysvětluje skupině barmanů, že při šejkrování je vždy důležité mít správný rytmus. Podle jeho popisu se tedy Manhattan protřepává v rytmu foxtrotu a Bronx ve dvoučtvrtečním country rytmu tzv. two stepu, zatímco Martini potřebuje znít jako waltz. Těžko asi Nicku Charlesovi připomínat, že Martini a Manhattan patří do míchací sklenice, když v meziválečné době evokoval zvuk šejkru nezadržitelný tep pokroku. Vezmete-li tudíž šejkr do ruky, abyste si připravili Bronx Cocktail, pamatujte, že pro správnou chuť jej musíte zásadně protřepávat pouze na dvě doby.