Královna Kleopatra, známá svou láskou k růžím, prý naplnila svou fontánu růžovou vodou a ložnici zasypala okvětními plátky této květiny, aby svedla římského vojevůdce Marka Antonia. Růži jako velmi starou kulturní rostlinu, která prorůstá celými dějinami lidstva, zmiňují již mezopotámské klínové tabulky staré 5000 let. Po staletí si jí ceníme pro léčivé vlastnosti, blahodárné účinky na mysl i ducha a smyslnou krásu. Dnes růže symbolizuje romantickou lásku, ale především se všestranně používá v lékařství, kosmetologii i mnoha národních kuchyních. Zavřete tedy oči a přivoňte k delikátní tekutině, která působí sladce, přestože neobsahuje cukr.

Růžová voda nebo také hydrosol růže je aromatický extrakt z okvětních lístků růže. Čistá květová voda, chcete-li, se získává destilací. Čerstvé okvětní lístky růží se spaří vodou a výsledná pára se zachytí kondenzací. Takto vyrobená růžová voda je velmi kvalitní a při správném skladování dlouho vydrží. Vedlejším produktem tohoto procesu je růžový olej. Případně naopak, jak to chce kdo pojmout. K růžovému oleji se též dá přidat destilovaná voda, i když se jedná o méně aromatickou verzi.

Historici se domnívají, že tento postup poprvé uplatnil při výrobě růžové vody známý perský chemik, lékař, myslitel a astronom islámského zlatého věku Avicenna v 10. století. Ve skutečnosti se i dnes vyprodukuje 90 procent veškeré růžové vody v Íránu, bývalé Perské říši. Během pozdního jara se okvětní lístky damašských růží ručně sbírají, máčí ve vodě ve velkých měděných nádobách a zahřívají. Kondenzovaná tekutina se poté sbírá do láhví.

Do zorného pole Evropy se růžová voda dostala v době křížových výprav a Peršané s ní tak mohli výhodně obchodovat. Během 17. století byl o růže tak obrovský zájem, že se růžová voda v některých částech Evropy používala jako zákonné platidlo.

Vůně z minulosti

Od dávných dob se růže a její vedlejší produkty používaly k léčení mnoha neduhů. Byly jí připisovány blahodárné účinky na srdce a mozkové funkce. Lékaři ve svých spisech zmiňují růžový tonik vařený ve víně jako lék na bolest hlavy a onemocnění očí, uší, úst a lůna. Ve středověku se růžová voda používala k očištění rukou před jídlem a lékaři ji předepisovali, aby zabránila mdlobám, posílila orgány a chránila srdce. Nutno dodat, že moderní studie pro tyto poznatky dnes nachází vědecké důkazy.

Stejně tak v kosmetice byly růže jednoznačně oblíbené. Růžové vodě se připisovaly chladivé a adstringentní účinky. Okvětní lístky růží, voda a výtažky z růže byly aplikovány jako kosmetické masky, oční stíny a růž. Plinius starší také ve svém Naturalis Historia, nejvýznamnější přírodovědné encyklopedii starého Říma, zachytil, že sušené okvětní lístky růží lze použít jako deodorant nebo parfém, zatímco spálené okvětní lístky růží dopomohou k získání tmavšího odstínu obočí.

Proces výroby růžové vody se v průběhu staletí výrazně nezměnil. Pro své přirozené antibakteriální vlastnosti, vysoký obsah antioxidantů, organických kyselin a dalších sloučenin je růžová voda i dnes stále vyhledávaná a účinná jako přírodní lék, součást parfémů i kosmetiky. A v neposlední řadě představuje aromatickou přísadu, která dodává zdaleka nejen sladkým pokrmům typické jemné květinové aroma a chuť.

Game changer

Růžová voda je synonymem zejména pro blízkovýchodní kuchyni. Potkáme se s ní ale také na celém indickém subkontinentu, ba i v Evropě. V britských kuchyních šlo dokonce o naprosto běžnou součást pokrmů až do viktoriánského období, kdy úlohu růže převzala vanilka.

Blízkovýchodní kuchaři od egyptské autorky kuchařek britské národnosti a antropoložky Claudie Roden po Yotama Ottolenghiho, izraelského restauratéra a gastronomického spisovatele, nabízejí nespočet receptů využívajících růžovou vodu. Turecký šéfkuchař Coskun Uysal, který vede melbournskou restauraci Tulum, říká: „Vzpomínám si, že máma vždy smíchala trochu růžové vody s olejem, citronovou šťávou a solí, aby dochutila okurkový salát. Teď já dochucuji nakládané okurky růžovou vodou a podávám je se smaženými sardinkami, nakládaným citronem a koprem.“ Připravuje také džem ze sušených švestek a růžové vody, který podává s pomalu vařenou jehněčí plecí. Podle jeho slov je klíčem úspěchu přiměřenost množství. „Růžovou vodu používejte jako parfém,“ dodává.

Na českém trhu existuje mnoho značek růžových vod. Můžeme je primárně rozdělit na ty používané v kosmetologii a ty na vaření. Ze složení jednotlivých výrobků lze vyčíst, že na nejvyšší kvalitu bez přídatných látek sází zejména segment zkrášlování. Kulinářský potenciál růžové vody v průmyslové výrobě se zatím z nějakého důvodu nerozvinul. Nejčastěji asi narazíte na aromatizované limonády. O to víc svádí růžová voda k domácímu experimentování. Růže patří do čeledi růžovitých (Rosaceae), stejně jako maliny, ostružiny, jahody, kdoule, švestky, jablka nebo hrušky. Rozumí si proto s ovocem, cukrem a mléčnými výrobky. Přidejte trochu růžové vody do ovocného salátu či švestkového koláče, k mačkaným jahodám se smetanou nebo do ginového koktejlu. Počítejte s tím, že jde o jemnou substanci, jejíž aroma se při zahřátí vytrácí. Může však celou hru posunout o úroveň výš