Killing me softly

Adéla Srdénková

14. červen 2019

Nealkoholické nápoje, známé také jako soft drinks, se dnes těší velkému zájmu. Výrobci i podniky reagují na přání svých klientů a hostů, kteří sice nemají zájem o „pouhou“ vodu z vodovodu, ale zároveň sledují trendy a svůj kalorický příjem. Byly ovšem doby, kdy „kolalokovou“ limonádu chtěl pít každý.

Původ nealkoholických nápojů lze vystopovat až do starověkého Řecka, kde věřili v léčivý účinek přírodních minerálních vod, a do středověkého Blízkého východu, kde se hojně pily ovocné šťávy. Jelikož se ale citron, granátové jablko či tamarind vyznačují kyselejší chutí, bylo zvykem nápoje ještě doslazovat medem. Netrvalo dlouho a tyto nápoje se rozšířily i do Evropy. (Ostatně slovo sirup pochází právě z arabštiny.) Potkat se s nimi můžeme například na anglickém královském dvoře za vlády Tudorovců, kde se podávala „water imperial“, tedy oslazená voda s citronovou šťávou a trochou smetany. Neobvyklé nebyly ani nápoje ochucené růžovou vodou, fialkami nebo skořicí. 

Nelenili ani odvěcí rivalové Anglie – Francouzi. První citronová limonáda (lemonade, zatím tedy bez sycené vody) byla v Paříži připravena 20. srpna 1630. Společnost Compagnie des Limonadiers pak v roce 1676 udělila Pařížanům monopol na prodej limonády a nealkoholických nápojů. 

Spiritus sylvestre

Vznik „bublinkových“ nápojů můžeme datovat až začátkem 17. století. První zlom představoval objev Jeana-Baptista van Helmonta. Tento chemik je dokonce považován za zakladatele tohoto vědního odvětví. Helmont zjistil, že existuje cosi jako oxid uhličitý, a plyn nazval spiritus sylvestre. A kola se pomalu začala otáčet...

Ovšem až roku 1767 Joseph Priestly konečně objevil metodu, jak nasytit oxidem uhličitým vodu. Za vynález sodovky získal Copleyho medaili (vědecké ocenění za práci v jakémkoli vědním oboru; jde o nejvyšší ocenění Královské společnosti v Londýně a uděluje se od roku 1731). Priestly se totiž domníval, že se jedná o přelomovou událost a že takto upravená voda pomůže vyléčit kurděje a zároveň bude fungovat jako prevence jiných nákaz. V tom se sice mýlil, ovšem obchodní úspěch sycené vody mu tento omyl plně vynahradil. Byl to ale Thomas Henry, lékárník z Manchesteru, koho napadlo začít v roce 1770 prodávat sodovku široké veřejnosti, stále coby lék. 

Johann Jacob Schweppe, který je s vynálezem sodovky spojován víc než kdokoli z výše zmíněných pánů, vyvinul proces výroby sycené vody přibližně ve stejné době. Na rozdíl od ostatních vědců však chytil příležitost za pačesy a v roce 1783 založil v Ženevě společnost prodávající sodovku, roku 1792 pak přemístil obchod do Londýna. Jeho nápoje rychle získaly na popularitě a společnost tak přivábila i několik investorů.

První pokusy sestrojit přístroj na sycení vody však nebyly úplně úspěšné – šlo o pouhé sudy opatřené míchadly. Nedocházelo tak k úpravě vody a zařízení ani nepracovalo pod tlakem. První dokonalejší přístroj vznikl roku 1819. John Mervin Nooth zlepšil Priestleyho metodu tak, aby se dala lépe komerčně využít v lékárnách. Švédský chemik Torbern Bergman současně vynalezl generátor, který umožňoval výrobu minerální vody ve velkém množství.

Další Švéd Jöns Jacob Berzelius se koncem 18. století rozhodl do sycené vody přidávat různá koření. A nebyl jediný – lékárníci, kteří prodávali sodovku, do nápoje začali přidávat bylinky jako březovou kůru, pampelišky, ovocné extrakty a další, aby svůj produkt vylepšili a odlišili od konkurence. 

Sodové šílenství

Limonády rychle překonaly svůj původ v lékařském světě a staly se široce konzumovaným nápojem. Navíc jim nahrávala cenová dostupnost. Ve 40. letech 19. století tak v Británii existovalo více než 50 výrobců nealkoholických nápojů (o pouhou dekádu dříve jich bylo deset). Nad všemi stál Schweppe, který byl v roce 1851 jmenován oficiálním dodavatelem nápojů pro Great Exhibition v Londýně. Prodal zde přes milion láhví svých výrobků: limonády, sodovky, zázvorového piva a Seltzerovy vody. Přímo u vchodu do expozice se navíc nacházela fontána tryskající Schweppovu sodovku.

V druhé polovině 19. století pak začaly vznikat limonády, které se konečně přibližují podobě, v jaké je známe dnes. První z nich byl tonik, jehož antimalarickou historii všichni dobře známe. V roce 1858 však vznikl první tonik čistě pro komerční účely. Do výroby nealkoholických nápojů se následně zapojili Američané. Kvůli problémům se sklářským průmyslem tvořily lahvičky po většinu 19. století jen malou část trhu, mnohem populárnější byly sodové fontány, které Američané mnohdy navštěvovali na denní bázi. Prodej lahvové sody se zvýšil až počátkem 20. století (a nedlouho poté se začaly objevovat i první nápojové automaty).

Tyto překážky však nezabránily tomu, aby právě v Americe vznikla snad nejslavnější limonáda světa – Coca-Cola. Pro pochopení její historie si připomeňme, že se roku 1862 začal vyrábět kokain a zároveň si v následujícím roce nechal Korsičan Angelo Mariani patentovat Marianiho víno s přídavkem extraktu koky. Toto medicínské tonikum se doporučovalo na všemožné neduhy a pro lékárníka Johna S. Pembertona se stalo inspirací. Pemberton si totiž kvůli válečným zraněním vypěstoval závislost na morfiu a chtěl tento svůj problém vyřešit. Jelikož se kokain původně také podával jako lék, byl výtažek z koky nasnadě. Vznikla tak nealkoholická verze Marianiho vína, Coca-Cola, která se poprvé začala prodávat v Jacob’s Pharmacy v Atlantě dne 8. května 1886 za pět centů za skleničku. Ačkoli první rok pro Coca-Colu znamenal ztrátu, na konci 90. let 19. století již patřila k nejpopulárnějším nápojům v Americe. A tím se odstartovala pravá limonádová revoluce.

Celý článek najdete v:

BARLIFE Magazine č. 92