Pod tímto pojmem si každý představí něco jiného – někdo zurčící potůček, někdo rozbouřené moře, jiný déšť, ale většině z nás asi vytane na mysli pitná voda, která nám doma vytéká z kohoutku. Stačí otočit kohoutkem a voda teče, jak samozřejmé. Ale je stejně samozřejmé kohoutkovou vodu i pít?

Jak vyplývá z této zprávy za rok 2022 [2], celkově byly limity zdravotně významných ukazatelů překročeny pouze v řádu desetin, případně setin procent v závislosti na velikosti zásobované oblasti – četnost nedodržení totiž významně klesá s rostoucím počtem zásobovaných obyvatel. Nejmenší vodovody zásobující do 1 000 obyvatel se tedy jeví ve srovnání s velkými vodovody zásobujícími nad 100 tisíc obyvatel jako více problematické. Totéž platí i pro limity ukazatelů jakosti charakterizujících přírodní složení vody (např. železo, mangan, hořčík, vápník) a organoleptické vlastnosti pitné vody (chuť, pach, barvu aj.). Podíváme-li se blíže na jednotlivé ukazatele, mezi trvale problematické obecně patří pesticidní látky, vedlejší produkty dezinfekce (např. chlorečnany a chloroform), chlor, pH, železo a koliformní bakterie, v malých vodovodech navíc další mikrobiologické ukazatele, dusičnany, uran a mangan, což je zapříčiněno jednak kontaminací vodních zdrojů ze zemědělství, jednak nedostatky v technologii úpravy vody či louhováním některých látek z podloží. Mikrobiologická jakost pitné vody se odráží v počtu epidemií, jejichž počet je dlouhodobě nízký. Týkají se hlavně malých vodovodů a studní a malého počtu obyvatel. Ovšem neznamená to, že epidemie nemůže nastat i u velkých vodárenských společností, jako tomu bylo např. v r. 2015 v Praze, kde proběhla jedna z největších epidemií z vody v ČR, při níž se noroviry nakazilo cca 10 tisíc osob.

Ze zdravotního hlediska jsou dlouhodobě nejproblematičtější ukazatele dusičnany a chloroform. Dusičnany ve vodě mohou být přírodního původu, hlavně se však jedná o znečištění v důsledku intenzivní zemědělské produkce, nicméně expoziční zátěž obyvatelstva vůči dusičnanům v pitné vodě je stabilně velmi nízká.

Chloroform (tj. trichlormethan) je pak zástupce vedlejších produktů dezinfekce ze skupiny trihalomethanů (THM) vznikajících při dezinfekci vody reakcí dezinfekčního činidla, nejčastěji na bázi chloru, s přírodními organickými látkami přítomnými ve vodě. Již před 50 lety bylo zjištěno, že chlor není pouze látka, která likvidací bakterií výrazně zlepšuje kvalitu pitné vody, ale že ji může ovlivňovat i negativně právě tvorbou širokého spektra vedlejších produktů, z nichž mnohé mají toxické a karcinogenní vlastnosti. Dokládá to i studie z r. 2020, která se zabývala zdravotním dopadem vedlejších produktů dezinfekce (měřených jako THM) na úrovni celé EU, se zaměřením na výskyt nádorů močového měchýře. Podle ní může pitná voda v ČR způsobit 138 takovýchto případů ročně, což představuje 5 % z nově diagnostikovaných případů tohoto onemocnění.

Pozornost médií je však v posledních letech zaměřena především na pesticidní látky v pitné vodě. Pravdou je, že donedávna v podstatě bezproblémový stav se výrazně změnil v souvislosti se zdokonalením laboratorních metod a následným rozšířením spektra sledovaných látek, včetně jejich metabolitů. Způsob zemědělského hospodaření v ČR vede k tomu, že v současnosti je jimi kontaminováno cca 70 % vodovodů. Ve většině případů však není překračována legislativně stanovená limitní hodnota 0,1 µg/l, která navíc není odvozena toxikologicky, nýbrž na základě předběžné opatrnosti, takže překračování tohoto limitu není automaticky spojeno s ohrožením zdraví spotřebitelů.

Podobně je tomu s léčivy a hormony v pitné vodě – články na toto téma jsou již v českých médiích evergreenem. Často nesprávná interpretace dat spolu s vysokou spotřebou léčiv v České republice vzbuzuje u části veřejnosti obavy, zda konzumace pitné vody z vodovodu nepředstavuje pro spotřebitele zdravotní riziko. Farmaceutické látky se totiž mohou převážně ve stopových množstvích skutečně dostávat i do pitné vody, především pokud je surová voda odebírána z dolních toků velkých řek zatížených odpadními vodami nebo se jedná o vodu podzemní ovlivněnou vodami povrchovými. S ohledem na strukturu veřejného zásobování pitnou vodou v ČR, kde cca polovina vody pochází z podzemních zdrojů a většina surové povrchové vody je odebírána z chráněných vodárenských nádrží, se farmaka v pitné vodě vyskytují obecně ve velmi nízkých koncentracích a je nepravděpodobné, že by měly negativní vliv na lidský organismus. Podobný postoj zaujímá vzhledem k dosavadním výsledkům vědeckých studií i Světová zdravotnická organizace. Pro lepší představu – pokud bychom uvažovali expozici ibuprofenu (běžně užívaná látka k tlumení bolesti) z pitné vody (oproti dosavadním nálezům výrazně nadsazená hypotetická koncentrace 200 ng/l) ve srovnání s expozicí ibuprofenu z jedné tablety (400 mg ~ 1/3 denní dávky), člověk by musel tuto vodu pít cca 2 740 let, aby dostal dávku ibuprofenu odpovídající jedné tabletě!

Nicméně situace, kdy se ve vodě vyskytují látky v důsledku antropogenního znečištění, podkopává důvěru spotřebitelů v nezávadnost pitné vody a je potřeba s nimi tuto problematiku správně komunikovat. Zvláště s ohledem na to, že se v případě léčiv svým chováním sami podílejí na případném výskytu těchto látek ve vodách – ať už se jedná o nadměrnou konzumaci léků, či jejich nesprávnou likvidaci, neboť spousta prošlých farmak končí v toaletách či na skládkách, místo aby byla vrácena zpět do lékárny.

Tvrdost vody

Spotřebitele však často zajímají jen dvě věci, a to tvrdost vody a její organoleptické vlastnosti. (Hovoříme-li o tvrdosti vody, v podstatě se jedná o sumu vápníku a hořčíku.) Mají pocit, že s vodou, která jim zanáší pračky, rychlovarné konvice a jiné domácí spotřebiče, bude něco špatně. Opak je pravdou – je prokázáno, že voda o vyšší tvrdosti přináší konzumentům výrazné zdravotní benefity, především snížení výskytu kardiovaskulárních onemocnění. Jak naznačuje rčení „měkká voda, tvrdé cévy“, ze zdravotního hlediska je více rizikové dlouhodobé pití měkčí vody, zvláště s ohledem na fakt, že v ČR (a nejen zde) patří choroby srdce a cév k nejrozšířenějším onemocněním vůbec a jsou na prvním místě v příčinách úmrtí. MUDr. Kožíšek vyslovil názor, že nízký obsah Mg/Ca v pitné vodě má v ČR mnohonásobně vyšší negativní zdravotní dopad na veřejné zdraví než účinek všech ve vodě obsažených toxických látek dohromady. Dle dat z r. 2022 je ovšem v ČR měkčí voda distribuována cca 65 % obyvatel. Tvrdost vody se totiž v jednotlivých geografických oblastech často výrazně liší v závislosti na geologickém podloží, např. voda pocházející z oblasti české křídové pánve je tvrdší než voda čerpaná v oblasti žulové.

Senzorické vnímání vody

Smysly spotřebitelé vnímají především pach, chuť a barvu. Zdrojem pachu a chuti mohou být různé látky jak přírodního, tak antropogenního původu, a samozřejmě nesmíme zapomenout ani na přípravky sloužící k úpravě vody. Mezi hlavní anorganické látky přírodního původu, které ovlivňují nejen organoleptické vlastnosti vody, ale navíc způsobují nepopulární rezavé až černé zabarvení sanitární keramiky, patří železo a mangan, jež se do vody dostávají z podloží (železo se může do vody uvolnit i ze staré vodovodní sítě). Jsou problémem spíše v menších vodovodech či studnách a řešení nabízí vhodně zvolené technologie úpravy vody. Jako další příčinu ovlivnění organoleptiky vody je potřeba zmínit např. chloridy, hořčík, zinek a měď, z mikrobiologických příčin pak přítomnost hub mikromycet či bakterií aktinomycet, produkujících látky způsobující zatuchlý či zemitý pach vody.

S chlorovými přípravky, jimiž je ve většině vodovodů dosud zajišťována mikrobiální nezávadnost vody a které mohou mít nepříznivý vliv na její pach i chuť, má zkušenost téměř každý. Protože však každý máme jiný práh vnímavosti, vnímáme rozdílně i kvalitu dodávané pitné vody. Stejnou vodu může někdo bez problému pít a jiný ji z důvodu nepřijatelné chuti nebo pachu odmítá. Nicméně nelze akceptovat stav, kdy voda po hygienické stránce vyhovuje, ale spotřebiteli nechutná. Proto v některých evropských zemích (Nizozemí, Švýcarsko, Německo aj.) již před lety přistoupili k výrobě a distribuci pitné vody bez chemické dezinfekce. Ukázalo se, že lze takto dodávat pitnou vodu zcela bezpečnou v malých obcích i ve velkých městech (např. Berlín). Vzhledem k tomu, že z legislativy nevyplývá povinná přítomnost chemické dezinfekce v pitné vodě, je pouze na provozovateli, jakým způsobem zajistí požadovanou jakost. A jako nástroj může posloužit posouzení a řízení rizik celého systému zásobování od zdroje po kohoutek, moderní preventivní koncept zabezpečení nezávadnosti dodávané pitné vody, který naopak legislativně ukotvený je. Výsledkem může být, že i v ČR už voda bez chloru nebude jen ojedinělou záležitostí několika málo provozovatelů. Do kvality pitné vody se sice významným způsobem promítá její zdroj, ale ještě větší roli hraje přístup provozovatele vodovodu.

Zdroje vody

Co se týká zdrojů vody, v ČR připadá přibližně polovina na zdroje podzemní a polovina na zdroje povrchové. Podzemní zdroje se obecně vyznačují vyšší mikrobiální jakostí, jsou lépe chráněny a ty nejkvalitnější slouží k výrobě kojeneckých a pramenitých balených vod. Nicméně u vod povrchových slouží jako zdroj vody většinou chráněné nádrže na horních tocích řek, kde nehrozí znečištění odpadními vodami a jejich kvalita je též považována za velmi dobrou.

Informace o kvalitě vody

O kvalitě vody ve veřejném vodovodu má každý spotřebitel ze zákona právo být informován. Provozovatel vodovodu musí na svých internetových stránkách nebo jiným, v místě obvyklým způsobem zpřístupnit aktuální informace nejen o kvalitě vody, ale také o zdroji vody, o způsobu úpravy vody a o látkách použitých k její úpravě a dezinfekci. A nově též o provedení posouzení rizik celého systému výroby pitné vody.

Na stránkách některých provozovatelů se dají najít interaktivní mapy, v nichž lze podle adresy bydliště nalézt vybraná aktuální data o kvalitě vody v konkrétní ulici (např. Pražské vodovody a kanalizace) nebo zobrazují např. hodnoty ukazatelů s ohledem na tvrdost vody v odběrových místech (Severočeské vodovody a kanalizace).

Literatura:

[1] Zvěřinová I., Otáhal J., Hanusová K., Ščasný M. (2022). Zpráva z dotazníkového šetření projektu TAČR Kohoutková za rok 2022. Interní zpráva Centra pro otázky životního prostředí Univerzity Karlovy.

[2] Zpráva o kvalitě pitné vody v ČR za rok 2022. SZÚ Praha, 2023.

Tento článek v plné verzi najdete v BARLIFE 112. Jednotlivá vydání i předplatné magazínu objednáte zde.