Gastronomie. Foodstyling. Porcelán. Tato tři slova s naprostou přesností vystihují um jediné osoby. V ateliéru na pražském Smíchově jsme navštívili výtvarnici Terezu Beránkovou.

Za značkou autorského porcelánu Výpečky stojí žena, která má ke gastronomii opravdu blízko, anglické slovíčko „food“ (jídlo) ji totiž provází na každém kroku. Věnuje se foodstylingu, několik let psala vlastní foodblog a se svým manželem stála u zrodu soutěže Foodblog roku. Design a dobré jídlo jsou zkrátka její životní vášní.

Smíchovská dílna

Když mi podává ruku na přivítanou, omlouvá se, že je studená, a já vzápětí vím proč. Navzdory tomu, že je začátek srpna, je v její dílně chladno. Nacházíme se ve sklepních prostorách krásného činžovního domu kousek od Vltavy. Dílnička je malá a Výpečky ji sdílí s kolegyní sklářkou. Okno do dvora, příjemná atmosféra. Kam se člověk podívá, něco schne, čeká na výpal nebo na zákazníka, police jsou plné. Během našeho povídání sedí výtvarnice za stolem a ruce zahálet nenechává, věnuje se rozpracovaným kouskům, formuje mističky, přede mnou leží několik mačkaných srdíček.

Tereza vzbuzuje přirozený respekt a přitom působí skromně a pokorně. Člověk na ní vidí, že ji práce baví. Že ji dělá srdcem a s potěšením. Že ví, co chce, a jak říká, prostě si jede svoje.

Jemnost i humor

Tereze bylo tvoření vlastní už od dětských let. Její tatínek byl fotograf a kameraman, a jak se říká, jablko většinou moc daleko od stromu nepadá. Cit pro krásno a estetično pak prohloubila v Čakovicích, kde vystudovala obor keramika/socha.

Značku autorského porcelánu Výpečky založila relativně nedávno, v roce 2016. Tereza tehdy začínala doma, nad kuchyňským stolem. Od té doby uplynulo sedm let, během kterých si vytvořila vlastní signifikantní styl, díky kterému si její nádobí nespletete.

Pro Výpečky je typická bílá glazura, jednoduchost, něžnost a přitom nadsázka i vtip. Toto bílé nádobí dává všemu, co na něj položíte, vyniknout, a přitom vyniká samo o sobě. Zdobí ho jen drobné dekory: vrypy, obtisky lučního kvítí, otisky prstů. Zkrátka jemnost, čistota. Sem tam milý vtípek v podobě smajlíka či jednoduše načrtnutého zvířátka. Jen občas se výtvarnice od svého směru odchýlí a pod rukama jí vznikne několik málo kousků ze šamotové hlíny nebo za použití černé glazury.

Renesanční bytost

Čas strávený ve smíchovské dílně ale není Tereze jedinou pracovní náplní –⁠ práci výtvarnice střídá s prací foodstylistky. K tomuto zajímavému oboru se dostala asi před dvaceti lety přes kamarádku, v podstatě shodou okolností. Jak sama říká, oba tyto směry jsou náročné, ale baví ji, jsou jejími koníčky. Tereze vyhovuje způsob, jakým se doplňují a prolínají. Oceňuje i to, že může samotu ateliéru střídat se společenským prostředím kulinárního studia. 

K jejím kreativním počinům patří i dvoustrana o vaření v dětském časopise Raketa nakladatelství Labyrint. Každé číslo tohoto nezávislého čtvrtletníku je tematicky laděno, a tak Tereza vymýšlí originální recepty na motivy divadla, cestování, Afriky nebo třeba rock’n’rollu. Autorka před několika lety vedla také kurzy keramiky pro děti a dospělé, v posledních letech pár workshopů uspořádala i ve své dílně.

Kouzlo ruční práce

Při práci Tereza ráda poslouchá rádio nebo podcasty, pro inspiraci většinou míří do přírody, do lesa či k moři. Zdánlivě obyčejné, běžné elementy, ve kterých je ale obvykle nejvíc přirozené krásy, jako například polní květiny, oblázky nebo vyplavená dřívka –⁠ to všechno se do její tvorby zásadním způsobem promítá a formuje ji.

U Výpečků najdete opravdu pestrou škálu nádobí a nejrůznějších dekorativních předmětů. Od kalíšků na kávu, talířů, misek a servírovacích prkének přes srdíčka na šperky, ikebany, zápichy do květináčů až po vánoční ozdoby nebo aromalampy.

Na nádobí pracuje Tereza průběžně, malá dílna projekty většího rozsahu ani neumožňuje. Výjimkou byla objednávka na svatbu čítající 50 talířů a 50 misek, což byla pro Výpečky zatím největší zakázka a současně velká výzva.

Každý kousek, který výtvarnici Tereze pod rukama vzniká, je originál, každý je jiný, dva identické předměty byste hledali těžko. Nepoužívá formy, všechno dělá v ruce a podle momentálního naladění a rozpoložení. I proto postupem času došla k rozhodnutí, že prodej přes e-shop pro ni to pravé nebude. Zájemci o její porcelán se s Terezou většinou spojují přes sociální sítě. Domluví si čas návštěvy a vybírají přímo v ateliéru, což má svoje nezaměnitelné kouzlo. Často kupují třeba jen po jednom kusu a vracejí se, rádi postupně doplňují svoje „sbírky“ o další poklady. Výpečky bývají k vidění také na trzích a designmarketech, s Tereziným nádobím se ale můžete setkat také v kavárnách a dokonce i na stránkách kuchařek a gastromagazínů (Lehká kuchyně Zdeňka Pohlreicha, Karolína, domácí kuchařka, Apetit).

Stojí za to si počkat

Sama říká, že porcelán ji učí trpělivosti. Jedná se totiž o relativně zdlouhavý proces a výsledek není vždy jistý, což může mnoho lidí odrazovat. Po tom, co se na hrnčířském kruhu vytočí hrníček nebo miska, nechá se na polici schnout. Následuje výpal v peci na více než 1200 °C, tzv. přežah. Dalším krokem je glazování a celý proces výroby uzavírá ještě jeden výpal. Občas se může stát, že některý z předmětů při vypalování v peci praskne –⁠ na polici v dílně pár takto popraskaných talířů leží. I tyto střepy ale ještě naleznou své využití – půjčí si je pro focení stylistky a své plány s nimi má také sama výtvarnice. Ráda by vyzkoušela new kintsugi, což je nový způsob lepení porcelánu založený na staré technice kintsugi (japonské umění opravy rozbité keramiky zlatem). Takže i když věci občas nejdou úplně podle plánu, Terezina kreativní povaha si cestičku vždycky najde.

A jaké nádobí bychom našli u Terezy doma? „Jsem kovářova kobyla, co chodí bosa,“ směje se a dodává, že vlastní spoustu nejrůznějších kousků, ale ani jeden talířek své výroby. Říká, že když už něco vyrobí, raději to s radostí hned posílá dál. A my jsme také rádi.

Tento článek v plné verzi najdete v BARLIFE 111. Jednotlivá vydání i předplatné magazínu objednáte zde.