No však. Soumrak českých hospod není zrovna téma ke slovnímu hračičkování. A k tomu soumraku máme k dispozici i tvrdá data. Jak nedávno zveřejnila největší česká pivovarnická skupina, zaniklo u nás v posledních pár letech na 1800 hospod. To je přes dvacet hostinců v každém okrese. Strašné. Strašné to je nejen sociálně, protože jde o krach 1800 živností, živitelů, o krach 1800 rodin, ale strašné je to i kulturně.

Česká hospoda je fenoménem, který nemá na světě obdoby. V žádné jiné zemi není tak běžné a samozřejmé prolínání zástupců zcela odlišných sociologických kategorií u jednoho stolu, u jednoho tématu, u jednoho nápoje. Jestli tahle naše instituce zanikne, zanikne i zásadní kulturní a etnografický rys českého lidu. Jestli tahle instituce zanikne, ať to aspoň není už za současných generací. Aby se ty příští nemusely ptát, co to ta hospoda vlastně byla zač.

Na vsích je ale existenční ohrožení hospod ještě zásadnější. Před několika lety měla větší „středisková“ vesnice o zhruba tisícovce obyvatel běžně tři hospody. Dnes už často nemá ani jedinou. A vesnice se zhruba pětistovkou obyvatel mají svou hospodu jen asi v polovině případů. Jenže kde není hospoda, není ani život. Hospoda na vesnici je odjakživa centrem místní pospolitosti. Zde se domluví naháňka, dětský den, vznik hasičského spolku, fotbalový zápas, výlov rybníka, sousedská taškařice i společné vyřešení nějaké místní komunální potíže. Kolem místní hospody se všechno točí, je to gravitační středisko.

Že funkci hospod leckde přebírají garáže, prostory obecního úřadu, hasičská zbrojnice nebo dvorek na statku? Ano. Ano i ne. Spíše ne. To jsou totiž obvykle uzavřené prostory pro uzavřenou společnost. Jen pro zvané. Tam nikdo zvenčí nezabloudí, aby oživil místní debatu. Tam se nesejdou rozkmotřené klany, které se navzájem zrovna nemusí. Hospoda je neutrální půda. Tam se leckterý spor vyřeší (a občas i nějaký zrodí). A taky se tam lidé poznají do hloubky, věří si, hůř se tam lže.

Na vesnici bez hospody chcípl pes. Celé smečky psů. Už při průjezdu takovou vsí člověk cítí něco divného ve vzduchu. Jako v království, kde Šípková Růženka dosud spí.

Tak si je probereme po jednom

Čůrat proti větru se nedoporučuje. A postupná změna životního stylu takovým větrem je. V dobrém i ve špatném. Jednou z takových okolností je to, že na vsích stále více lidí za prací dojíždí do města. Vracejí se pozdě a unaveni. Do místní hospody už se jim nechce, zvláště když třeba už stihli nějaké pivo nebo kulturu ve městě. Lidé se méně druží, více se uzavírají do soukromí. Tady se zpožděním zhruba dvou dekád kopírujeme vývoj v sousedních zemích, kde objem čepovaného piva oproti lahvím, plechům a PETkám tvoří už jen zlomek. My jsme byli ještě před asi 15 lety jedinou zemí světa, kde se víc piva vypilo v hospodě než doma, ale to už dnes neplatí a nůžky se každý rok stále více rozevírají v neprospěch piva sudového. A to dnes část sudů kupují chalupníci a chalupáři, kteří mají svůj výčep někde v kůlně. S tímhle se bojuje špatně, ale jednou z cest je i to, aby místní hospody vylepšily své prostředí a služby tak, že to bude u nich zajímavé i pro ženy nebo mladší generaci, kterou stará veteš moc nebaví. Hodně hospod má malé sálky a tam, kde je hostinský akční, většinu útraty v měsíci udělají na dvou či třech povedených akcích. Takže ono to i proti větru někdy jde, ale trend jede jako parní válec a nic ho nezastaví, leda malinko přibrzdí.

Boj proti alkoholu. Ano. Stát se rozhodl, že budeme zdraví a šťastní, ať se nám to líbí, nebo ne. A tak na hospody útočí. Přímo i nepřímo. Ano, některé byrokratické kroky (o nich více níže) nejsou činěny s cílem ničit hospody, to je jen jejich vedlejším ošklivým efektem, ale co se týče alkoholu, jde útok eráru přímo na komoru, přímo na existenci hospod. Český svaz pivovarů a sladoven je v této věci zcela v defenzívě a jeho taktikou je „raději neprovokovat“. Jinak že přijde další zdrcující rána. Jenže ona přijde i bez „provokování“. Byrokraté vymýšlejí další a další omezení konzumace alkoholických nápojů, která přitom vůbec nedopadají na ten nejnebezpečnější typ alkoholismu – tzv. tajné domácí pití –, zato na posezení v místní hospodě dopadají likvidačně. Stát totiž ví lépe než my, co nás udělá spokojenými. Asi bych neuspěl příkladem ze života, že jeden můj strejda pil deset piv denně a dožil se osmdesátky, zatímco druhý se alkoholu nikdy nedotkl, a umřel ve svých třech letech.

Klimatizace. Oddělené toalety pro hosty a personál. Separování „čisté“ a „špinavé“ cesty mezi kuchyní a placem. Požární a bezpečnostní předpisy. Povinné vybavení skladů jídla a kuchyní. To jsou ony hygienické a potravinářské tance. To vše si možná může dovolit velká restaurace někde ve městě (a i ta za cenu ohromných nákladů), ale pro vesnickou špeluňku jsou to normy v praxi nesplnitelné. Tak se obcházejí. Nebo to leckdo raději vzdá, než aby riskoval, leckoho zase dostihne nečekaná kontrola hlídačů pečujících o naše štěstí. Divíte se pak provozovateli, který to položí a najde si klidnější a bezpečnější zdroj obživy? Kdo by se mu divil!

Kouření. Věčný spor. Ale není to spor mezi kuřáky a nekuřáky, ale mezi těmi, co respektují svobodu smlouvy mezi poskytovatelem a konzumentem služby, a těmi, co se do dobrovolné smlouvy jiných lidí chtějí vlamovat a zakazovat jim ji. Zákaz kouření postihl opět víc venkovské hospody než ty městské, už proto, že se oba typy podniků zásadně liší svou klientelou. Vesnický strejda si obvykle rád k pivu a malému panáku zapálí, mladý hipster z města by spíš THC někde za rohem nebo šíšu v orientálním podniku. Popřípadě ty různé módní elektronické náhražky. Zrovna tenhle zákaz asi nejvíc mezi lidmi probudil starého zdravého ducha bonzáctví, a tak si málokterý hostinský dovolí spáchat na svém území párhodinovou kuřáckou amnestii. Výsledek? Strejda zůstane doma u lahváče a bude hulit tetce pod nos.

Televize je smrtí hospod. No, nějaké velké fotbalové finále, klíčový hokejový zápas, budiž. Na ten někdo speciálně do hospody i někdy přijde, ač by jinak nepřišel. Ale když si výčepní z nudy nahlas pouští telenovelu nebo politické zpravodajství (což bývá často skoro totéž), hosté si u stolu už moc nepokecají. Leda o tom, jestli si José tu Esmeraldu nakonec vezme nebo nevezme. Třeba v Americe jsou taky všude v barech a hospodách televize. V naprosté většině tam ale běží jedině sport a jedině bez zvuku. Kdo chce, ať si kouká. Kdo ne, ať si pije a klábosí. Ale že televize puštěná nahlas a navíc s nějakým pitomým programem umí vyhnat z hospody tu pravou hospodskou atmosféru, o tom žádná. Nehledě na případy, kdy sám výčepní zírá na „napínavý“ kriminální seriál a za ním mají napnutí hosté prázdné sklenice. Vrahem v tomto seriálu je právě ona televize a její necitlivé používání.

Elektronická evidence tržeb a další účetně-byrokratické zásahy do podnikání, to představovalo další smrtící zásah do života vesnických hospod. Mnohé velké městské restaurace na tenhle systém najely dobrovolně už dávno, co ale s tím někde na vsi, kde skoro ani není pořádný signál a kde denní tržba činí pár grešlí? To byly jen další dodatečné náklady, další byrokratická agenda, další otravování. Leckde se to na venkově obcházelo od samého začátku, jinde to ale byla ta poslední kapka, která změnila rozhodnutí, zda zůstat, nebo pověsit živnost na hřebík. Hřebík do rakve české hospody.

Na venkově se v hospodách vína moc nevypije. A panáky se tam pijí 0,2, a ještě obvykle takové ty nejlevnější sladké likérky. A tak tržbu dělá pivo. Poslední týdny slyšíme nářek vinařských nátlakových zájmových skupin, že přece víno spotřební daň platit nemůže. A pivo ano? To že je nějaká spravedlnost? Má-li být spotřební daní trestána konzumace alkoholu (a jiný cíl nemá), proč pivo ano a víno ne? A do toho přichází vláda s dramatickým zvýšením DPH z čepovaného piva. To nelze číst jinak než jako vzkaz: nedružte se po těch hospodách a alou domů k lahváčům. Ještě byste v té putyce mohli chytit nějaké divné postoje.

Inflace, jaká tu sto let nebyla, zasáhla hlavně zaměstnance s fixním platem a ty důchodce, kteří si zodpovědně na stáří něco našetřili. Reálná hodnota jejich platů nebo úspor rapidně poklesla a oni mají důvod šetřit ještě víc. A to lahvové nebo PETkové v krámě je přece o tolik levnější. Tak pápá, paní hostinská, bylo to u vás pěkné, ale já už to neutáhnu. A když tohle paní hostinská uslyší od sedmého štamgasta, řekne pápá ona i těm, co vydrželi.

Bojujeme s podnebím, a to něco stojí. Energie tvoří u vesnické hospody podstatně vyšší podíl nákladů než u městské restaurace. Takže nejmenovaná planeta bude zachráněna, ale vesnické hospody už nebudou hyzdit její tvář. Stejně nejsou dost moderní a chodí tam divní strejcové, co nemají to pravé pochopení pro svazácké nadšení podnebíčkářů.

A do toho ten Honza Švestík. Kdo to je? No, to já nevím. Dosaďte si místo něj jiné jméno. Jméno toho, kdo může za všechno. On je to každých zhruba pět let někdo jiný.

Tak co my teď s tím? S některými příčinami pub extinction se můžeme poprat. I bez přilepování se k zavíraným hospodám. Jiné jsou věcí velké politiky. Ale tu hlavní zbraň, hlavní nástroj, držíme v rukou my. Své peněženky. Tak se obujme, klobouk na hlavu, hůl do ruky –⁠ a vyražme svou útratou zachraňovat druh ohroženější, než jsou velryby. Českou hospodu.

Hýbněme hýžděmi, hybaj honem hospodským hodnotám hodně hmatatelně helfnout!