Češi jsou hrdí na své pivo. Opravdu? Asi jak kdo. Oprávněně? Asi jak v čem. Pijeme pivo nejvíc na světě. Skutečně? Podle některých kritérií vůbec ne. Jsou Češi pivem zpití alkoholici? No, nezdá se.

Evidentně se kolem fenoménu českého piva točí víc otázek než jen ta v titulku. Tak si na některé zkusme letmo odpovědět. Ale pro jistotu se nejdříve vypořádejme s onou titulkovou.

Ta by totiž šla i zcela otočit: co vy, cizinci a turisté, máte pořád s tím českým pivem? To, že si sem na něj jezdíte, protože ho máme levnější a ve vyrovnanější kvalitě než vy u vás, z nás ještě nedělá národ samých pivních chasníků. A potkáte-li v centrech větších českých měst hlučící skupiny pivem rozjařených pořízků, budou to téměř určitě cizinci.

Ale dobrá, pojďme k otázce nejcitlivější. Jsou Češi ochlastové, když toho piva vypijí tolik? Je u nás alkoholismus (kvůli pivu) společenským problémem vážnějším než jinde? Čísla tomu zrovna nenasvědčují.

Podle posledních údajů vypijí nejvíce na jednoho obyvatele (v přepočtu na čistý líh) Bělorusové, Moldavci a Litevci. A to že jsou pivní velmoci? Je u nich pivo tím hlavním pachatelem zločinu jménem alkoholismus? Těžko. Skoro stejnou spotřebu lihu jako Češi mají Maďaři, Slováci a Portugalci. Nezdá se, že by u našich sousedů v tabulce bylo pivo tím hlavním faktorem. Ostatně třeba ve Francii mají spotřebu alkoholu jen asi o šest procent nižší než u nás. I tam je konzumace tažena evidentně jiným nápojem než pivem.

Ono to je i se slavnou českou rekordní pivní spotřebou trochu sporné. Ještě donedávna tvořilo více než polovinu v Česku vypitého piva pivo výčepní, tedy desítky, devítky. A i dnes tato piva zaujímají podstatnou část české pivní spotřeby. Takto slabá piva ve světě skoro neznají, jsou naší raritou, jak si ještě řekneme. Navíc se jich velká část vyrábí za pomoci dosti sporné metody HGB, tedy vlastně ředěním silných piv vodou. Srovnávat naši pivní spotřebu s cizinou je tedy tak trochu jako srovnávat množství vypitého vína s množstvím vypitého střiku. Tak už přestaňme kálet do vlastního hnízda a sebemrskačsky si nasazovat potupnou čepici národa pivních alkoholiků. Nemáme si se sousedy co vyčítat.

Takže s rýpavými abstinenty jsme se vypořádali a můžeme zpět k oné české hrdosti. Je k ní důvod? Je. Ale než se k němu prokoušeme, je přece jen nutná malá flagelantská zastávka.

Češi vědí, že jsou pivním národem, a vědí, že jsou za něj světem považováni. Odpovídá tomu ale úroveň české pivní kultury? Na to lze, žel, odpovědět spíše negativně. Pivní kulturou teď ale nemám na mysli úroveň pivního servisu v barech, hospodách, multitapech a restauracích, i když po této stránce bychom se třeba s Belgií mohli srovnávat jen těžko –⁠ srovnání by pro nás nedopadlo vůbec dobře. Mám teď na mysli spíše postavení piva v českém kulturním povědomí.

Známe ho? Umí běžný český pivař aspoň v jedné minutě říci, jak a z čeho se vlastně pivo dělá? Uměl by vyjmenovat aspoň deset ze zhruba stovky regulérně uznávaných pivních stylů? Ne. Ne, neuměl. Piva si dost nevážíme. Pro mnohé je to ten nejobyčejnější nápoj na uhašení žízně nebo na popití s kamarády, nápoj, o kterém není nutno mudrovat, kterého není nutno si extra cenit.

Přitom pivo je určitě výrobně nejsofistikovanějším nápojem a ve škále svých stylů umí uspokojit v jakékoli společnosti a společenské situaci. Nezaslouží si místo někde v rohu společenského vnímání, ale na pódiu, ke kterému se vzhlíží s úctou.

Ale dobrá. I na té české pivní samozřejmosti je cosi pozitivního. A tím je vědomí, že základní pivní spotřebitelský standard je u nás spolehlivě na daleko vyšší úrovni než v naprosté většině světa. A tahle samozřejmost vůbec není samozřejmá. Má své konkrétní historické a technologické kořeny, podložené poctivou prací i současné generace našich sládků a také úrovní českého pivovarnického školství a výzkumu.

A teď to historické okénko, bez opisování nějakých encyklopedií, beztak kopírujících jedna druhou. Až do poloviny 19. století se naše domácí pivní scéna příliš nelišila od té německé nebo rakouské. Ve městech se v každé ulici daly najít dva či tři pivovary s výstavem na úrovni dnešních restauračních mikropivovarů. V oblibě byla piva pšeničná a silné –⁠ pochopitelně svrchně kvašené –⁠ kousky, často kořenité. Od Poupětových reforem se stále více prosazovaly i pivovary manufakturní s výstavem na úrovni třeba dnešních Únětic nebo březnického Herolda. Rozdíly vůči blízkému zahraničí nebyly větší než například ty mezi jednotlivými německými oblastmi. Vynecháme-li některé „předskokany“, pak opravdovou revoluci přinesl až český ležák, spodně kvašený a rmutovaný dekokcí. Proč přinesl takovou revoluci?

Přišel ve správnou chvíli na správné místo. Nejdřív v tolik připomínaném roce 1842 v Plzni, vzápětí i všude jinde. Ležák se totiž potkal se zrovna nastartovanou průmyslovou revolucí a s prudkým rozvojem železnic. Umožňoval vyrábět pivo v do té doby nebývalých objemech, s nevídanou úrovní standardizace (což dalo vzniknout modernímu budování značek, na jejichž vlastnosti bylo spolehnutí), trvanlivostí a přijatelnou cenou. Díky moderní dopravě se nebývale rozšířila spádovost a tím pádem narostla i hustota konkurence. Dosavadní piva s kolísavou kvalitou, nízkou trvanlivostí a omezenou spádovostí kolem komína, ba i s vysokou cenou byla najednou na vyhynutí. Čechy byly na novou vlnu připraveny nejlépe –⁠ kapitálem, infrastrukturou i právním rámcem, a to nás postavilo do čela světového vývoje. Srovnatelné pivo bylo najednou k dostání v každé vsi.

Trochu se zapomíná i na již naznačené české specifikum: výčepní piva. S tím poprvé přišel rod Dimmerů. Právě díky nim se ve Smíchovském pivovaru začalo koncem 19. století vyrábět první výčepní pivo –⁠ proletářská desítka. Nový produkt sázel na cenu, na dělnicko-vlasteneckou kartu a také na senzoricky spolehlivé, levné a navíc dobově stylové, dnes bychom řekli „trendy“ vlastnosti.

A tak na začátku 20. století máme Čechy jako pivní pupek světa. Technologicky a marketingově na výši a kvalitou spolehlivá i cenově dostupně orientovaná produkce udělala z Čechů národ, který s pivem vstával a uléhal.

Ano, přišla horší léta. Devastace oboru za první světové války, regionalizace, znárodnění, další regionalizace, zanedbané investice, naprostá likvidace jiných pivních stylů. Ale i na nové časy byly Češi připraveni. Boom mikropivovarů, pivních stylů, nové pivní rozmanitosti –⁠ v tom všem držíme krok se zeměmi, které určují tón nastupující pivní doby. Ale my máme ještě něco víc. Nejen nejlepší ležák a nejvyšší úroveň běžných spotřebitelských piv. Můžeme se pochlubit českou hospodou, sociální institucí, která nemá ve světě obdobu. V jiné zemi není myslitelné, aby u jednoho stolu seděli a o běžných zbytečnostech spolu žvanili zedník, politik, zdravotní sestra, automechanik, manažer a známý hudebník.

Česká hospoda nyní sténá pod náporem regulací a špatného ekonomického počasí. Ale my jí nedáme zahynout. Protože... ano, protože Češi mají na co být hrdí, český pivní svět je unikát, který si zaslouží úctu, obdiv a péči.

Tak takhle to my Češi s tím pivem máme.

Tento článek v plné verzi najdete v BARLIFE 110. Jednotlivá vydání i předplatné magazínu objednáte zde.