Začínal u videí, teď má vlastní řezbářskou značku

O nás Češích se říká, že máme zlaté ručičky. A právě na tyto šikovné a dovedné ruce se zaměříme v naší nové rubrice, která vám v průběhu roku představí mladé a nadějné designéry. Od Designbloku přes Prague Design Week až po Dyzajn market, který se pravidelně koná na piazzetě Národního divadla. Všude tam se můžete potkat s autorskou tvorbou všech možných druhů, stylů a oborů. Ano, i ve spojení s gastronomií. My jsme takhle potkali Tomáše Hellera alias Tea Toma, který nás zaujal svými dřevěnými tácy na servírování čaje nebo pokrmů v japonském stylu. A čím déle jsme poslouchali jeho příběh, tím víc nás povídání bavilo. Doufáme, že Tea Tom zaujme i vás.

Jak už to u podobných příběhů bývá, startovní čáru Tomáše Hellera v žádném případě nepředstavovalo studium truhlařiny. Tomáš vystudoval Českou zemědělskou univerzitu, konkrétně Fakultu tropického zemědělství se zaměřením na trvale udržitelný rozvoj tropů a subtropů. K tomu se vázal i terénní výzkum na Sumatře. Láska k čaji provázela Tomáše již během studia, které završil diplomovou prací zabývající se českým trhem s čajem a jeho možností přispět k udržitelné produkci čaje v rozvojových zemích. Zajímal se hlavně o tzv. specialty tea, tedy kvalitní čaje z maloprodukcí a čaje s certifikací bio a fair trade. Díky tomu ještě více pronikl do české čajové kultury a seznámil se s mnohými čajomilci a čajovými distributory u nás. I když jej studium bavilo – environmentální tematika mu ostatně zůstává blízká dodnes – po ukončení školy se svému oboru dále nevěnoval. Vyžadovalo by to totiž strávit delší dobu v některé ze subtropických či tropických zemí; Tomáš přitom dává přednost spíše lesům a přírodě mírného podnebného pásu. Láká ho tedy spíše chladný sever než rovník.

Místo toho Tomáš nastoupil do nadnárodní korporátní společnosti Eyelevel na kombinovanou pozici nákupčího a produkčního. Zároveň měl ale stále nutkání pracovat rukama a něco vytvářet. „Od začátku bylo jasné, že materiál, se kterým chci pracovat, je dřevo, i když jsem do té doby nic moc ze dřeva nevytvořil. Ani v rodině nemáme řemeslnou tradici, kterou by mi někdo předal. Přesto ta touha pracovat se dřevem byla čím dál silnější. Také se mi líbila myšlenka, že bych v naší rodině založil novou řemeslnou tradici.“ Přibližně před dvěma lety si pořídil první řezbářské nože, dláta, japonské pily a brusné kameny a svépomocí začal do oboru pronikat. Techniku či jaké nástroje si vybrat a jak se o ně starat se Tomáš učil podle videí na YouTube, inspirací mu pak byly mimo jiné i instagramové profily různých řezbářů, truhlářů a tesařů. Také absolvoval řezbářský kurz u Marka Vodičky. „Zpočátku jsem vyřezával jen jednoduché předměty, jako jsou lžíce, vařečky nebo třeba tradiční laponský hrnek kuksa. Tak vlastně začíná každý řezbář. Vychází to ze švédské řemeslné tradice slöjd, která se zabývá soběstačností, efektivním využitím místních materiálů a jejich přetvořením ve funkční předměty každodenního života, a to jen pomocí tradičních ručních nástrojů. Dříve si lidé byli zvyklí vše do domácnosti vyrobit sami.“

Tomáš začal vyřezávat o víkendech na chalupě. Řemeslná práce v klidu přírody pro něj představovala jedinečný způsob relaxace, díky kterému zapomněl na shon každodenního života a práci. Záhy se od lžic přesunul k další tvorbě. „Začal jsem vyřezávat různé čajové stolky, takže výroba byla téměř od začátku spojená s čajovou tematikou. Sám jsem při práci často popíjel čaj a potřeboval jsem si všechny věci k tomu určené někde odložit a také si je na něčem do své zahradní dílny nosit. Tak jsem se dostal k tácům, které nyní vyřezávám především.“

Tomáš tedy byl svým prvním zákazníkem. Následně tácy začali využívat i jeho kamarádi z čajového studia Meetea, kteří Tomášovi zároveň poskytli zpětnou vazbu a pomohli mu tácy vylepšit. Postupem času se vypracoval k tenčím a jemnějším táckům ve stylu loďky či pramice nazvané Boto a Panto, které vhodně dotvářejí čajovou estetiku keramických konviček a šálků. „Zprvu jsem se inspiroval hlavně u skandinávských řezbářů. Ale jakmile jsem měl první čajové tácy vyladěné, začal jsem se poohlížet po další inspiraci pro nové produkty v Japonsku. A natrefil jsem na tácy wagatabon.“