Sidecar - Strnulý spolujezdec

Postranní vozík lidově zvaný sajdkára se připojoval k motocyklu a sloužil k přepravě osob či nákladu už na přelomu 19. a 20. století. Stejnojmený koktejl se však dočkal slávy až po první světové válce. Během tohoto válečného konfliktu se totiž zmíněné přídavné zařízení nesmazatelně zapsalo do historie jako jeden z mobilních vojenských prostředků, který dokázal účinně překonávat velké vzdálenosti a zároveň efektivně eliminovat nepřátelské jednotky. Jaký je však příběh stejnojmeného nápoje, jenž dnes patří mezi nejopomíjenější klasické koktejly?

MYTOLOGIE

Existuje nespočet barů, které si přisvojují invenci koktejlu Sidecar, a tak se lze na základě pramenů pouze domnívat, kde asi daný koktejl vznikl. Samotný název Sidecar ovšem vytváří další prostor ke spekulacím. Zaprvé jde o hypotézu, že slovo sidecar vyjadřuje v koktejlovém světě něco zcela jiného než mimo něj. V případě, že barman neodhadne dávkování a zbyde mu po vyšejkrování a naservírování ještě trocha koktejlu, může zbytek nápoje postavit vedle již naservírovaného drinku buď v panáku nebo přímo v šejkru, aby si host mohl koktejl doplnit. Chyby se pochopitelně stávají, nicméně v případě koktejlu Sidecar je tato teorie, kterou rád prezentuje Dale DeGroff, poněkud nevěrohodná. S největší pravděpodobností totiž koktejl skutečně odkazuje k soudobému vozíku, který se proslavil v první světové válce. Ostatně popularita koktejlu, jenž zazářil zejména ve 20. letech 20. století, by tomu odpovídala.

Jedním z míst, kde slavný drink vznikl, má být Cambon Bar v pařížském hotelu Ritz. Majitel jej otevřel v roce 1921, aby vyhověl zvýšené poptávce po amerických nápojích. Tomuto baru s původním názvem Le Café Parisien dominoval šéfbarman Frank Meier, jenž oplýval zkušenostmi z newyorského hotelu Hoffman House. A jak později v knize The Stork Club Bar Book uvedl americký publicista Lucius Beebe, byl to právě Meier, kdo v roce 1923 servíroval koktejl s několika dražšími ingrediencemi. Jednou z nich měl být i koňak z roku 1865, možná dokonce z roku 1831, jenž drink pozvedl na vyšší úroveň. Tato luxusnější verze pochybnosti nevzbuzuje. Zůstává však otázkou, proč se v roce 1936 objevuje receptura na Sidecar v Meierově titulu The Artistry of Mixing Drinks, a to bez obvyklé připomínky, že právě on je autorem koktejlu.

V souladu se staršími poznámkami je zřejmé, že se onen koktejl z koňaku, pomerančového likéru a citronové šťávy zrodil v době první světové války či krátce po ní. Legenda vypráví o jistém americkém kapitánovi, který působil na západní frontě a pravidelně přijížděl do malého bistra, kde si danou kombinaci poroučel na zahřátí, než se odebral na večeři. Tuto historku posléze s nadšením přijal David A. Embury. Ten ve své knize The Fine Art of Mixing Drinks řadí Sidecar mezi šest základních koktejlů. Jako autora nápoje uvádí svého přítele z pařížského baru. Přesto nevíme, kde konkrétně tento „nejlepší příklad velkolepého nápoje, který se vydal špatným směrem“, poprvé vznikl. Často se tvrdí, že Embury měl na mysli New York Bar; v roce 1923 jej odkoupil talentovaný skotský barman Harry MacElhone, který dodal podniku na Rue Daunou 5 věhlasný přívlastek Harry‘s.

Tato domněnka pochopitelně není zcela mylná. Harry MacElhone, který servíroval drink ve svém pařížském baru, napsal ve sbírce ABC of Mixing Cocktails, že tvůrcem receptury je barman Patrick MacGarry. Ve vydáních po roce 1923 ovšem připisoval zásluhy v této otázce výhradně sobě. Nepochybné přispění MacGarryho ale dokládá rovněž belgický barman Robert Vermeire. Ten ve své velmi úspěšné publikaci Cocktails: How to Mix Them v roce 1922 uvedl, že „se tento koktejl těší velké oblibě ve Francii. Poprvé byl představen v Londýně MacGarrym, oslavovaným barmanem z Buck‘s Clubu.“ Vzhledem k tomuto svědectví a původu surovin bychom mohli uvažovat nad tím, že koktejl má francouzské kořeny a Pat MacGarry zmíněnou kombinaci v Londýně „pouze“ čile propagoval.

MODERNÍ VARIACE

Barový historik David Wondrich popisuje Sidecar jako „jediný dobrý koktejl, který vzešel z dlouhé noční můry jménem prohibice“. Výroku se nelze divit, vezmeme-li v potaz, kdy si nápoj získal značnou oblibu. Ve skutečnosti se ovšem nejedná o ryze prohibiční drink s americkým původem – to ostatně potvrzuje jeho dvojí pojetí. V originálním směru tzv. francouzské školy se Sidecar připravoval se shodným poměrem všech ingrediencí, zatímco anglická škola, již představuje především Harry Craddock, vyžaduje dva díly koňaku ku jednomu dílu pomerančového likéru a jednomu dílu citronové šťávy. Právě z poměru surovin se postupně stalo hlavní téma. Například podle Emburyho nejde o nic jiného než o Daiquiris brandy místo rumu a s Cointreau místo sirupu. Embury doporučoval výrazně alkoholový poměr 8 : 2 : 1. Určitý kompromis mezi víceméně respektovanými školami přinesl na sklonku 20. století novinář a uznávaný nápojový odborník Simon Difford: ten preferuje poměr v podobě tří dílů koňaku, dvou dílů pomerančového likéru a dvou dílů čerstvé citronové šťávy. Naopak americký reportér William Grimes upřednostňuje sušší variantu v poměru 3 : 2 : 1. Slovy koktejlového experta Roberta Hesse, každý má lehce odlišnou recepturu. I proto dochází k dlouhým polemikám na téma vhodného pomerančového likéru – od obyčejného triple secu přes Cointreau až po Grand Marnier. Jako u mnoha koktejlových variací je nejjednodušší vyměnit bázi. Ve výsledku tedy můžeme ochutnat Bourbon Sidecar, Pisco Sidecar nebo například Chelsea Sidecar, který známe spíše jako White Lady. Přidáním rumu k originální receptuře navíc získáme další klasiku s názvem Between the Sheets. Řada teorií spatřuje základy koktejlu Sidecar taktéž v klasické receptuře na Brandy Crusta. Této teorii by nasvědčovalo zdobení cukrovým okrajem, jenž se v souvislosti s koktejlem Sidecar poprvé objevil v roce 1934. Odlišnosti v poměru i prezentaci samotného koktejlu ovšem dosahují takových rozměrů, že Brandy Crustu lze skutečně pouze vnímat jako pomyslného předchůdce. Naopak je možné najít zajímavější spojení jako Biblical Sidecar, v němž se ke koňaku, citronové šťávě a likéru Grand Marnier připojuje ještě hřebíček, pomerančová šťáva a zázvorový likér. Stejně tak se nabízí Chocolate Sidecar, kde pomerančový likér nahrazuje créme de cacao a portským vínem a citronovou šťávu zase limetka. Přidáním japonského saké a čerstvých malin k původní receptuře pak získáte Eastern Raspberry Sidecar, přestože oceňovaný Tristan Stephenson upřednostňuje v knize The Curious Bartender jednoduchou a méně kyselou verzi. Jeho pojetí s názvem Side Caress zaměňuje citronovou šťávu za směs vody a dobře rozpustné kyseliny vinné. Existují též verze s náhradou likéru, jako je třeba Gennaros Sidecar, do nějž se přidává ještě limoncello. Žádná receptura ale neprojevuje invenci ozdoby; kromě tradiční citronové kůry zůstává koktejl v devadesáti procentech případů bez ozdoby.

ODRAZ V UMĚNÍ

Ve srovnání se světem gastronomie lze prohlásit, že Sidecar je pro oblast koktejlů stejně elementárním prvkem jako třeba Boeuf bourguignon ve francouzské kuchyni. Někteří tvrdí, že ten, kdo pije zmíněný „pánský“ nápoj, představuje pomyslné¬ho jednorožce, který hledá svůj Ohňostroj marnosti. Ne nadarmo si proto lze všimnout koktejlu Sidecar ve filmu z roku 1990, v němž vedle sebe zazářily takové hollywoodské hvězdy jako Tom Hanks a Bruce Willis. Jméno Sidecar nese rovněž skladba kanadské písničkářky a zpěvačky Kathleen Edwards. Hlavní roli však koktejl hraje v publikaci Booze & Vinyl, podle níž je ideální si tento drink vychutnat při poslechu alba The Low End Theory od americké hip-hopové skupiny A Tribe Called Quest. Nejlépe lze koktejl Sidecar zkombinovat s písní Jazz (We’ve Got), která v podstatě odpovídá konceptu Stephensona – Sidecar se má podávat v uvolněné atmosféře spolu s hranolky. Ať už tedy Sidecar směřuje do stanice Touha, jak si představuje barová manažerka Laura Belluci, nebo ne, má ten¬to koktejl stále co říct a dodnes tvoří jádro mnoha debat.