Sandra Šalatová: Chtěla jsem, aby na mě nezapomněli. A to se mi povedlo.

Soňa Hanušová

19. červenec 2017

Sandra Šalatová z baru Cash Only zvítězila v národním kole soutěže Chivas Masters, kde porotu mimo jiné nadchla svým Local Way drinkem W.P.W., a následně reprezentovala Českou republiku na globálním finále v Tokiu. A i když se celkovým vítězem nakonec stal Atsushi Suzuki z Číny, na Sandru v japonské metropoli rozhodně hned tak nezapomenou…

Jaké bylo Tokio?

Já vlastně ani nevím. Soutěž i vše okolo proběhlo v neuvěřitelném shonu, denně jsem spala tři hodiny a mezitím byl naplánovaný každý náš krok, takže jsem si nestihla ani koupit pohled. K tomu jsem se nedokázala dostatečně aklimatizovat na místní podnebí, takže se mi celých šest dní, které jsem v Japonsku strávila, motala hlava.

Jak tedy každý den probíhal?

Od prvního soutěžního dne jsme museli být o půl deváté nachystaní v 36. patře, kde se odehrávala soutěž. Což je pro barmana docela krušný čas a pro barmanku, která potřebuje ještě nějaký čas na úpravu zevnějšku, vůbec. V devět začínala masterclass, pak jsme si losovali pořadí a probíhala daná challenge, kterých bylo celkem pět včetně závěrečné týmové. Soutěž končila v šest večer, v sedm jsme se sešli na večeři, která probíhala mimo hotel v některé z tokijských restaurací, pak jsme do tří ráno poznávali bary a v šest znova vstávat. A takto každý den, takže to bylo docela náročné.

Stihla jsi tedy vůbec něco z Tokia vidět?

Jak se to vezme. Druhý den po příletu nás rozdělili do tří skupin a přidělili nám naše ninji – průvodce, kterými byli vítězové minulých ročníků, rozdali nám wifi routery a vyslali nás do města. K tomu jsme dostali seznam asi dvanácti míst, která bychom měli navštívit, a soutěžili jsme mezi sebou, která skupina toho zvládne víc obejít. Takže si asi dokážeš představit, v jakém poklusu jsme to absolvovali. To, co běžný turista obejde za týden, jsme my oběhali za den. A večer jsme pak měli ukázku pravého čajového rituálu. 

Jak probíhaly jednotlivé disciplíny?

Po vylosování jsem čekala, až odsoutěží barmani přede mnou. Každý jsme měli stejné podmínky a k surovinám a přípravě drinku jsem se dostala až půl hodiny před svým vystoupením. Takže i když jsem šla na řadu třeba až sedmá, neměla jsem výhodu času. Maximálně jsem si mohla promyslet příběh a název koktejlu. První challenge byla Local Way, kde jsem připravila svůj koktejl W.P.W. (Whisky-Pivo-Women s pivní redukcí a jablečnou pěnou, aby drink připomínal pivo). V druhé disciplíně bylo třeba v koktejlu použít japonskou ingredienci a zároveň jej opět provázat s Českou republikou. Třetím úkolem bylo vymyslet twist na koktejlovou klasiku a poslední koktejl měl být inspirován elementem ohně. S posledním koktejlem jsem měla u poroty, kterou tvořili Chris Lowder, Rogerio Igarashi Vaz, Dré Masso, Micah Melton a Iain Griffiths, velký úspěch. Pátá challenge už byla týmová, já a kubánský zástupce jsme soutěžili v týmu japonského finalisty Masata Sakuraie.

Která z masterclass tě nejvíce zaujala?

Asi ta Chrise Lowdera. Neříkal nám sice nic extra nového, ale jeho přednes byl skvělý. Vysvětloval, jak by se barman měl chovat k zákazníkovi, že vždy musí pozdravit a podobně. Také nás učil správně dýchat, aby na nás nebyl znát stres, shon a další negativní vlivy. To mě hodně bavilo. Zajímavý seminář měl i Micah Melton, na nějž se vázala poslední individuální disciplína s ohněm. Vyprávěl nám o různých technikách, o nakuřování skleniček kořením a podobně. Takže sice opět nešlo o nic, co bychom u nás už neznali, ale vždy je dobré vidět i úhel pohledu někoho jiného. 

Pojďme k tvé ohňové show, z níž vznikla přezdívka Sandra Fire. Jak se mohlo stát, že jsi nevěděla, že ti běží čas?

Úplně jednoduše, špatně jsme se pochopili. My jsme porotcům tento drink namíchali v backstagi, jeden z barbacků jim ho donesl a oni jej ochutnali se zavázanýma očima. V koktejlu totiž měla být zdůrazněna jedna ingredience a oni ji měli poznat. Následně jsem měla jít za bar a bez jediného slova během tří minut koktejl znovu namíchat, aby viděli, co do něj dávám. Jenže já jsem nepochopila, že mám rovnou míchat, že není čas na přípravu jako před dalšími challengemi. Čekala jsem, že mi to jako vždycky někdo odmávne, ne, že čas poběží od chvíle, kdy vstoupím za bar. Takže jsem si v klidu rovnala shakery, láhve a vše ostatní. A oni na mě tak divně koukali, do toho začala hrát hudba, Zdeněk Kortiš, který tam byl se mnou, na mě mával, že už mi běží čas a pak mě konečně i jeden z porotců upozornil, že už mi zbývá jen minuta a půl. V tu chvíli se všichni seběhli na bar a za jejich obrovského skandování jsem drink stihla namíchat. A na závěr jsem chtěla zapálit absint se skořicí, která byla mou dominantní ingrediencí, aby se hezky rozvoněla. Ale absint mi mezitím skoro vyprchal a nechtěl chytit. Nakonec se podařilo a když už byli všichni ve varu, tak jsem tam přisypala ještě skořici, aby to pořádně blaflo. Takže tenhle efekt, díky kterému jsem si vysloužila svou přezdívku, už byl naschvál. Ale to předtím ne.

Kromě teorie jsi neměla možnost se na globální finále připravit. Neznervózňovalo tě to?

Vůbec. Mám dobrý trénink z práce, tam v podstatě udělám plno signature drinků za večer podle přání hosta. Takže z toho, že bych nedokázala narychlo vymyslet recepturu, jsem strach neměla. Spíš jsem se bála těch prezentací. Přeci jen angličtina není můj rodný jazyk a nebyl na její přípravu úplně čas. Ale i to ve finále dopadlo dobře.

Na finále sis vezla jen svůj Local Way koktejl. Ladila jsi ho ještě?

Ne. Jak byl, tak jsem jej dovezla i do Tokia.

Která z disciplín pro tebe byla nejnáročnější?

Local Way, možná trochu paradoxně. Měla jsem sice nachystaný koktejl i prezentaci, ale šlo o první den, první disciplínu před neznámou porotou, v neznámém prostředí, s neznámými soutěžícími, takže chvíli trvalo, než si to člověk celé osahal a otrkal se. Nejvíc jsem si naopak samozřejmě užila svou ohnivou show. Bavilo mě, jak mi všichni fandili. A i když jsem tušila, že nevyhraju, doufala jsem, že na mě aspoň nikdy nezapomenou a to se, myslím, povedlo.

Kdo byl tvým favoritem?

Rhys Wilson z Velké Británie, pracuje v londýnském Hapiness Forget. Ten byl super. Bylo na něm vidět, že ví, co dělá, působil sebejistě. Zůstával vážný a zároveň dělal vtípky, hosté v baru ho musí milovat. Stejně zábavný byl i Wouter Bosch z Amsterdamu. Vůbec bylo strašně znát, kdo byl z Evropy, respektive Ameriky a kdo z Asie. My jsme zvyklí hosty bavit, ale ten asijský styl je o něčem jiném. A letošní vítěz měl splňovat právě ideály japonského bartendingu. Takže žádný div, že vyhrál Atsushi.

Co tě z celého pobytu nejpříjemněji překvapilo a co naopak zklamalo?

Nejvíc nadšená jsem byla z toho, jaká jsme se tam sešla parta. Hned druhý den nám založili na WhatsApp skupinu Chivas Family a i teď po soutěži jsme v kontaktu a neustále si píšeme. Nemůžu říct, že by mě něco vyloženě zklamalo, ale překvapilo mě, že jedí jen hůlkami nebo vidličkou. Steak sice dostaneš filírovaný, ale stejně. Všichni si také nejspíš myslí, jak je japonská kuchyně zdravá, ale oni do všeho, snad kromě sushi, cpou vajíčka a slaninu. 

Zdroj fotografií: Chivas Regal, Sandra Šalatová