Monet, Manet, Renoir a všichni ostatní

Soňa Hanušová

18. červenec 2019

V době, kdy vychází toto červnové číslo, probíhá v Jízdárně Pražského hradu výstava Impresionismus od úsvitu do soumraku, která se zaměřuje na slovinské umělce. Mnohem slavnějšími představiteli tohoto směru se však stali v titulku zmínění francouzští pánové, jejichž rozostřené krajinky nahradily precizně zpracované ovocné mísy a lovecká zátiší holandských umělců 17. století. Impresionismus pak vytlačila secese, která nám evokuje Muchovy reklamy na šampaňské Moët, jamajský rum Fox-Land nebo sušenky. Komu lahodí toto dekorativní umění, musí být následujícím vývojem zákonitě zklamaný. V Picassově kubismu, Kandinského expresionismu nebo Mondrianově nefigurativním umění není pro ovocné mísy a zátiší s pokrmy místo. Natož pak v postmoderním konceptuálním umění, které, jak prohlásil losangeleský umělec s českými kořeny MAXIM, je stejně prázdné jako sestry Kardashianovy.

A tak není žádný div, že když zmizelo jídlo z umění, muselo se uměním stát samotné jídlo. Skulptury z dýní a avokád, nápadité dorty nebo japonský umělec zvaný mikyou, který vytváří tzv. „sashimi art“ jsou jen špičkou ledovce a sousloví „edible art“ se stalo zavedeným pojmem. Pestrobarevné obrazce z těstovin tvoří Linda Miller Nicholson, která používá přírodní barviva, aby proměnila fádní pastu v duhovou záplavu, Siew Heng Boon se pro změnu proslavila jedlými květinami zalitými v želé. Přes veškerou modernost však nezapomínejme ani na tradici a „obyčejné“ zdobení perníčků, které se také mohou stát malými uměleckými díly.

Jenže co pak s tím? To je úplná škoda to sníst, říkáte si. Není! Chuť by totiž správně měla ještě předčit zrakový dojem (to, že tomu tak být nemusí, nechme nyní stranou), takže nezbývá než si dané umělecké dílo alespoň vyfotit, s chutí se do něj pustit a užít si toto umění i dalšími smysly než jen zrakem. To se vám s Picassem ani Mondrianem nestane.