Příběh rumu

Jaroslav Pergl

07. duben 2016

S rumem si lidé spojují bezpočet romantických představ. Tropy a sluncem zalité pláže, piráty, námořníky, kteří ho denně dostávají na příděl, nebo vedrem umořené plantážníky, kteří usrkávají na zastíněné verandě svých domů nápoj připravený z rumu a ovocné šťávy. Na jednom se ale shodnou všichni – domovem rumu je Karibik. A přesto je to nápoj, jehož kořeny tkví hluboko v evropské koloniální zkušenosti. Jeho historie je krásná, ale zároveň i krutá …

Původ slova rum je poněkud nejasný – různé prameny jeho vznik vysvětlují po svém. Široce rozšířené je například tvrzení, že má základ ve výrazu rumbullion nebo rumbustion. Prvně jmenovaný pochází z devonshirského dialektu a znamená velkou vřavu. Jiný zdroj odvozuje název pálenky od latinského názvu pro cukr (saccharum) nebo cukrovou třtinu (Saccharum officinarum), jejichž zkrácením slovo rum vzniklo. Další verze říká, že se jedná o název dušeného pokrmu (patrně s cukrem) z kreolské francouzštiny. Podle encyklopedie Britannica z roku 1911 pochází slovo rum z malajského brum nebo bram, ovšem k tomuto exotickému pojmu již není přiřazen podrobnější výklad. Další teorie staví na velkých sklenicích používaných holandskými námořníky, jimž se říkalo rummers. A původ tohohle slova je zas v holandském výrazu pro sklenici – roemer. Ať už je pravda kdekoli, kolem roku 1667 již pálenka nesla název rum, ve francouzštině rhum a španělsky ron.

A cukrová třtina?

I když je rum bez debat krví Karibiku, cukrová třtina, z níž se vyrábí, ve skutečnosti pochází z jiné části světa. Jejím domovem je s největší pravděpodobností Papua-Nová Guinea, kde před přibližně 10 000 lety vznikla z planého druhu Saccharum robustum, jemuž se daří i na okolních ostrovech a na březích řek.
Hlavní produkt cukrové třtiny, cukr, se vyrábí přinejmenším 2000 let. Pokud však zabrousíme hlouběji do historie, zmínku o cukru nalezneme i v čínských spisech z 8. století př. n. l., které za zemi jeho původu označují Indii. Údajně se tam tehdy vyráběl z divoce rostoucí cukrové třtiny.
Většina odborníků na rum však přece jen rozvíjí první teorii a uvádějí, že z Papuy-Nové Guinee se rostlina šířila na západ a čínští obchodníci ji odtud přivezli do Asie a Indie. Právě zde se podle dostupných názorů vyráběly první fermentované nápoje ze šťávy cukrové třtiny. Arabové pak třtinu dovezli do oblasti dnešního Středního východu a do severní Afriky, kde ji obyvatelé západní Evropy objevili v 11. století během křížových výprav. Díky těmto výpravám se třtina dostala na Sicílii a na Azorské ostrovy.
Z třtiny se cukr ve zmíněných oblastech vyráběl podle arabských výrobních postupů rozvíjených v dobách islámského rozmachu od 9. století. Náročný proces rafinace cukru se pak uplatňoval v různých evropských městech, za zmínku stojí především Benátky, Janov nebo Amsterdam. Je také doloženo, že v roce 1420 Portugalci pěstovali cukrovou třtinu na nově osídleném ostrově Madeira.
A jak se třtina dostala do Ameriky? Dovezl ji tam Kolumbus. Ten nejprve 12. října 1492 připlul na ostrov, který nazval San Salvador. Prozkoumal celkem pět ostrovů současných Baham a dne 28. října doplul na Kubu. V roce 1493 při druhé ze svých výprav dovezl do Karibiku cukrovou třtinu z plantáží svého tchána Perestrella na Azorských ostrovech. Usídlil se na ostrově Hispaniola, který dnes tvoří dva státy – Haiti a Dominikánská republika.
V roce 1500 Portugalci připluli do Brazílie a v oblastech Pernambuco a Bahía založili vlastní kolonie. Jelikož tam ale nenalezli vytoužené zlato ani stříbro, pustili se raději do intenzivního pěstování cukrové třtiny, která představovala obrovský zdroj zisku a záhy se v této oblasti stala nejdůležitější zemědělskou plodinou...  

Zrození ďáblobijce

Na úvod je třeba říci, že Barbados samozřejmě nebyl první zemí, v níž se vyráběl nápoj z cukrové třtiny. Zcela jistě je to ovšem země, v níž poprvé zaznělo slovo rum a odkud byl tento produkt poprvé vyvezen do ciziny. Destilát z cukrové třtiny podle všeho vyráběli už před staletími Arabové na Středním východě nebo v severní Africe, ale vzhledem k tomu, že není povoleno nahlížet do starých arabských spisů o alchymii, nelze tuto teorii dost dobře prověřit. Dále například Alain Huetz de Lemp, francouzský botanik a autor knih o vínech a destilátech, nevylučuje možnost, že Španělé a Portugalci zkoušeli destilovat pálenku z cukrové třtiny na Azorských a Kanárských ostrovech, dříve, než se její výroba rozšířila v Karibiku. Každopádně první rum, který se prodával v sudech, pocházel z Barbadosu. A právě proto může Barbados naprosto oprávněně tvrdit, že je zemí, v níž se zrodil rumový průmysl karibské oblasti.
Jako první ke břehům ostrova připluli už v době kolumbovských výprav Španělé, jméno mu však dala až portugalská expedice z roku 1536. Los Barbados jsou v překladu vousáči, v tomto případě však nikoli muži, ale místní „vousaté“ fíkovníky. Osm desítek osadníků, kteří se zde usídlili, bohužel nebylo zrovna dobými hospodáři, a tak zde zavládlo hladové období. V roce 1639 sem Karel I. vyslal guvernéra, který obnovil pořádek. Po vypuknutí občanské války v Anglii v roce 1642 na ostrov připlulo mnoho royalistických uprchlíků a pečeť staré dobré Anglie se tu otiskla velmi hluboko. Kolonistům se na Barbadosu začalo dařit, pustili se například do pěstování tabáku, ale jelikož Londýn uvalil na tabák vyšší clo, hledali náhradní plodinu – stala se jí cukrová třtina.
Poté, co Kryštof Kolumbus v roce 1493 dovezl cukrovou třtinu do Karibiku, rozšířili Španělé její pěstování i na Portoriko a Jamajku. V roce 1554 se už cukr dovážel z Kuby do Španělska. Tehdy plantážníci nechávali kvasit samotnou třtinovou šťávu (kterou s radostí popíjeli), zatímco vedlejší produkt při zpracování cukru (melasu) obvykle dávali námezdním dělníkům a otrokům. Brazilští plantážníci melasu nechávali kvasit, ale nechávali ji otrokům, sami se jí nedotkli. A právě v Brazílii získávali Barbadosané velice cenné poznatky o cukru, pěstování třtiny a možnostech melasy.
První třtinu na Barbados přivezl v roce 1637 Holanďan Pieter Blower. Z ostrova malých farem se brzy stal ostrov obrovských plantáží. Někteří obyvatelé časem přesídlili do Charlestonu v Jižní Karolíně. Byli mezi nimi také potomci plantážníků, díky nimž se do této oblasti dostal i cukr. Ti, kteří na Barbadosu zůstali, sem dovezli množství otroků a naplno se začali věnovat pěstování třtiny. A nutno dodat, že otroci pracovali velmi tvrdě, od úsvitu do soumraku.
Z třtiny se extrahovala šťáva a vzniklá melasa se buď používala jako sladidlo do různých pokrmů, nebo se znovu svařila a dala zkvasit. Když se přepálila, vznikl z ní alkoholický nápoj. V rané fázi výroby byla tato tekutina vždy tmavá. Nově vzniklá pálenka však měla velkou konkurenci, neboť v té době dávali Barbadosané přednost madeiře a brandy, a tak byla poskytována ke konzumaci jen otrokům a bílé chudině. Nápoji se pro svůj silný účinek říkalo ďáblobijce a byly po něm prý příšerné kocoviny. V té době se galon téhle pálenky prodával za dva šilinky a šest pencí. Ďáblobijce nebylo zrovna dvakrát uhlazené jméno, a proto v roce 1651 barbadoský parlament schválil zákon, jenž se tohoto nápoje týkal a mluvil o něm jednoduše jako o lihovině této země. Za pár let již pálenka nesla označení rum...

Z ostrova na ostrov i dál

Malé anglické osady vznikaly postupně i na Závětrných ostrovech, kde se brzy upustilo od pěstování tabáku ve prospěch cukrové třtiny a výroby cukru i rumu. Antigua, Svatý Kryštof, Nevis a Montserrat začaly pěstovat třtinu a dovážet otroky. Velká většina anglických osadníků v oblasti Demerara (dnes součást Guyany) šla v jejich šlépějích. V roce 1655 Angličané ovládli Jamajku a ukončili zde španělskou nadvládu. Zatímco Španělé tu pěstovali tu a tam trochu třtiny, zejména pro cukr, a zkvašenou melasu dávali otrokům, Angličané sem z guinejského pobřeží Afriky přivezli nové otroky, rozšířili plantáže třtiny a pálili více rumu. Během dobývání Jamajky došlo k jedné významné události. Velitel anglické flotily, jež Jamajku dobyla, viceadmirál William Penn, vydal svým námořníkům poprvé v dějinách příděl rumu. Tím učinil první obrovský krok na cestě rumu kolem světa.
Mezitím se Barbadosané snažili neustále svůj nápoj zdokonalovat. Začali s ním například experimentovat v punči. Ten byl již v té době velmi oblíbený v Anglii, kde bylo zvykem míchat víno, brandy nebo whisky s vodou, citronovou šťávou, cukrem, případně kořením. A tak se objevilo několik receptů na rumový punč. Ve druhé polovině 17. století se v St. Lucy, nejsevernější oblasti Barbadosu, dělilo několik malých třtinových plantáží o pohoří zvané Mount Gilboa. Pálil se tu rum již v roce 1663 a zdejší palírny byly pojmenovány po svých majitelích – Tyrell, Jemmott, Jones, Pickering a Grey. Během následujících 40 let se ale spojily v jeden dodnes velmi známý podnik – Mount Gay. Již více než 300 let vyrábí Mount Gay Estate svůj tmavý rum a oprávněně může prohlašovat, že vlastní nejstarší značku rumu na světě.

Francouzská cesta

Angličané však nebyli v té době jediným pilným národem. Ve svých karibských koloniích poznávali užitečnost cukru i Francouzi. V roce 1635 osídlili Karibik a pěstovali tu bavlnu a kávu. Tyto plodiny však brzy nahradila třtina, neboť se snáze pěstovala a zisky z cukru a rumu byly nesrovnatelně vyšší. Roku 1650 přijel na ostrov otec Du Tertre a sestrojil tu přístroj na zpracování zpěněné, nečištěné šťávy z cukrové třtiny. Zrodil se martinický rum. O 24 let později zabrali Francouzi Guadeloupe, kde okamžitě založili obrovské třtinové plantáže. Palírny následovaly hned po nich.
Důležitý mezník představuje rok 1693. Právě tehdy se totiž na Martiniku spolu s misionáři objevil otec Jean-Baptiste Labat (též père Labat), který rok po svém příjezdu sestrojil přístroj zvaný alembik. A právě díky němu mohli francouzští plantážníci vyrábět rum stejnou metodou, jež se uplatňovala při výrobě koňaku. Výsledek znamenal revoluci v rumovém průmyslu a jeho expanzi do celého francouzského impéria od Karibiku až po Indický oceán. Během příštích dvou století produkce rumu na Martiniku významně stoupala, centrem jeho výroby se stalo město Saint-Pierre. Rozmach obchodu s rumem zastavil až výbuch sopky Mount Pelée v roce 1902. Pohřbil nejen celé město s jeho 16 destileriemi, ale také 28 000 jeho obyvatel – přežil jen jediný.
Mezi nejznámější značky rumu na Martiniku patří Saint James, který se vyrábí od roku 1765. Destilerie byla založena misionáři vedenými otcem Edmondem Lefeburem. Potřebovali nějak financovat nemocnici, o níž se starali, a produkce rumu se ukázala jako spolehlivý zdroj příjmů. V té době byl dovoz rumu do Francie zakázán, a tak se Saint James prodávat především do kolonií Nové Anglie. Zajímavá je i historie palírny Dillon, která byla založena na Martiniku v roce 1857. Původně stála na kraji města Saint-Pierre, když ale střechu opakovaně zničily hurikány, majitelé všechny budovy rozebrali a v roce 1892 převezli do blízkosti města Fort-de-France. Tím unikla ničivému výbuchu sopky. Mezi další významné značky martinických rumů patří Clément, Neisson nebo Le Mauny.
V kolonizaci Karibiku nezaháleli ani Holanďané a Dánové. Ve druhé polovině 17. století získali vlastní ostrovy a začali na nich pěstovat třtinu i pálit rum. Holanďané spravovali ostrovy Curaçao, Aruba a Bonaire, Dánové pak St. Thomas a St. John.
Ve španělských koloniích plantážníci produkovali i nadále zkvašenou třtinovou šťávu s nízkým obsahem alkoholu (tzv. tafia). Ve španělských koloniích na pevnině se s využitím odlišné technologie pálila třtinová „brandy“, které se říkalo aguardiente. Portugalci na brazilských plantážích využívali mnohé metody a vymysleli velké množství nápojů ze zkvašené cukrové třtiny, mezi jiným třeba branquinhu a cachaçu.     

Rum a námořnictvo

Kolonizací Karibiku se světovým mocnostem otevřel svět, spolu s tím ale vznikla potřeba bránit kolonie před ostatními. Zapotřebí bylo zejména udržovat na moři bezpečné spojení s mateřskou zemí, což přineslo rozkvět námořnictva. Benátky a Janov jako první města vybudovala námořní flotilu, aby chránila své obchodní lodě směřující na Blízký východ před severoafrickými korzáry. Vlastního loďstva se dočkali i Španělé a Portugalci, kteří ještě před příjezdem Kryštofa Kolumba do Karibiku zabrali Kanárské ostrovy, Madeiru, Azorské a Kapverdské ostrovy. Francouzští a angličtí rybáři pak na svých lodích lovili ryby až u Newfoundlandu. Všechny tyto lodě včetně plavidel ostatních národů Baltského, Středozemního a Severního moře potřebovaly pro své námořníky tekuté občerstvení. Vozila se voda, ale ta se velmi snadno znehodnocovala různými bakteriemi. Vzácnější byl pro námořníky pochopitelně alkohol. Francouzi a Italové vozili víno, severní národy včetně Angličanů se musely spokojit s pivem. Dokud královské loďstvo chránilo pouze anglické pobřeží, bylo vše v pořádku, ale s potřebou chránit anglické kolonie v Karibiku a Americe vznikl velký problém, neboť pivo se začalo kazit…
V roce 1655 viceadmirál William Penn při válečném tažení na Jamajku začal svým mužům rozlévat rum. Na palubě královského loďstva v Karibiku a Atlantiku nahradil velmi brzy pivo (v Indickém oceánu se místo něj podával rýžový arak). Tím pochopitelně došlo ke zvýšení poptávky po tomto destilátu. Anglické kolonie v Karibiku zaznamenávaly velký rozkvět, majitelé plantáží dosahovali obrovských zisků a Angličané si brousili zuby na další cukrové ostrovy. Hlavními rumovými zásobárnami královských lodí se staly Barbados, Jamajka a Antigua.
Muži na lodích pili své příděly neředěného rumu dvakrát denně, což mělo mnohdy za následek násilnosti a neplnění povinností, a to nejen na palubě, ale i na souši, kam se lodě občas dostaly. Tenhle problém bylo nutné nějak řešit – ujal se toho viceadmirál Edward Vernon. Když 21. srpna 1740 kotvila Vernonova loď v jamajském přístavu Port Royal, nařídil, že příděl půl pinty rumu se od tohoto dne bude míchat s vodou. Jeho dalším doporučením bylo, aby si námořníci do nápoje přidávali cukr a citronovou či limetovou šťávu jako prevenci před kurdějemi, které námořníky při dlouhých plavbách postihovaly. Vernon nosíval nepromokavý plášť vyrobený z pevné, těžké látky zvané grogrén. Jeho muži mu proto začali říkat starý Grogrén a nápoj, který vymyslel, okamžitě pojmenovali grog…
V 18. a na počátku 19. století se stal grog nedílnou součástí identity a tradice královského loďstva. Vždy se však našlo dost jeho odpůrců, kteří ho zpochybňovali z hlediska zdraví, morálky a výkonnosti posádky, a tak si námořní předpisy tu a tam pohrávaly s poměrem vody a rumu. Paradoxem je, že doba rumových přídělů byla dobou největší slávy královského loďstva.
V roce 1851 byla na lodích zřízena funkce lodního hospodáře, který byl odpovědný za zásobování posádky včetně přídělu rumu. Namísto oficiálního označení této funkce – purser – mu mužstvo s oblibou říkalo pusser. A právě z tohoto označení odvodila svůj název palírna Pusserʼs, jež sídlí na britských Panenských ostrovech. Její původní majitel James Man totiž nakupoval rum z Karibiku a dodával ho britskému námořnictvu (tehdy však firma nesla jiný název).
V letech 1939–1945 byly dodávky rumu značně omezené, tradiční „námořnické“ značky proto byly nahrazovány rumem z Kuby a Martiniku. Na Dálném východě a v Indickém oceánu se k velkému znechucení námořníků vydával podřadný rum z Natalu, lodníci tu proto nakonec dali přednost australskému pivu. Černý den pro rum na palubách lodí znamenal 31. červenec 1970. Právě v tento den totiž byly vydány poslední příděly rumu a tuto smutnou událost na královských lodích po celém světě doprovázely symbolické pohřby. Skončila tradice, kterou v roce 1655 založil viceadmirál Penn. Námořnický rum ale ze zemského povrchu nezmizel, pouze se z palub lodí přesunul na pevninu, kde se ho v roce 1980 ujal americký mariňák Charles Tobias. Uzavřel partnerství s firmou Man Company, použil přísně střeženou námořnickou recepturu a založil společnost Pussers Ltd., která v současné době vyrábí Pusserʼs rum.

Trojúhelníkový obchod

Každá britská kolonie v Karibiku, která pěstovala cukrovou třtinu, hledala pro své plantáže levnou pracovní sílu. Tu a tam se jim naskytla příležitost získat válečné zajatce, například z bojů v Irsku či Skotsku. Mnoho Irů bylo posláno na maličký ostrov Montserrat, který je součástí Závětrných ostrovů, nebo spolu se Skoty na Barbados. Skotské i irské enklávy vznikaly také na ostrovech St. Vincent a Grenada. Do Severní a Jižní Ameriky, kam koloniální mocnosti již dříve expandovaly, cestovalo kromě vyhnanců dobrovolně i velké množství námezdních dělníků. Tito nešťastníci však nemohli co do počtu a výdrže uspokojit potřebu pracovní síly na plantážích, které tam vznikaly. Alternativou byli Indiáni v Nové Anglii, tento experiment však skončil nezdarem. K dispozici byl ale ještě jeden bohatý zdroj pracovní síly – afričtí otroci.
V roce 1672 byla založena Královská africká společnost, která získala monopol na obchod s otroky. V roce 1698 byl ale obchod s otroky otevřen všem. Tím se dramaticky zvýšil počet přepravovaných otroků na anglických lodích. Provincie v oblasti Nové Anglie co do objemu a kvality vyráběného rumu již dávno předstihly anglické kolonie v Karibiku, jenomže pro svůj rum potřebovaly karibskou melasu, na které byly závislé. Tyto tři faktory – dostatek rumu z Nové Anglie, potřeba otroků v Karibiku a poptávka výrobců rumu v Nové Anglii po melase z Karibiku, daly vzniknout tzv. trojúhelníkovému obchodu. Lodě naložené rumem vyplouvaly z přístavů, jako byly Boston, Salem a Providence, směrem k západoafrickému pobřeží. Zde rumem uhasili žízeň afrických králů, kteří jim na oplátku dávali otroky. Ti pak pluli na palubách novoanglických lodí do Karibiku, kde byli prodáni za melasu, ze které pak kolonie v Nové Anglii vyráběly rum. Jednoduchý systém, který fungoval. Poptávka po melase v Nové Anglii však časem převýšila produkční možnosti karibských plantážníků, a tak Nová Anglie začala nakupovat melasu od francouzských majitelů plantáží na Haiti, Guadeloupu a Martiniku a pak také od Holanďanů, Dánů a Španělů.

Haiti a Trinidad

Jak již bylo řečeno, Martinik, Guadeloupe a Haiti zásobovaly melasou Novou Anglii. Na ostrovech patřících Španělsku plantážníci obchodovali s cukrem, ale na dobytku či tabáku vydělávali mnohem více. Jako všude jinde i zde se rum většinou pálil pro místní spotřebu. Hlavním centrem výroby rumu v Karibiku tak zůstávaly Malé Antily.
Na St. Domingu (pozdější Haiti) došlo ke vzpouře otroků, což do značné míry ovlivnilo osud karibského rumu. Mnoho bílých majitelů plantáží bylo totiž zabito a velká část jich z ostrova utekla. Někteří uprchli do amerických přístavů, například Norfolku, Charlestonu či Savannahu. Mnohem více jich však zamířilo na španělská území. Na ostrově zůstala rodina Barbancourtů, pocházející původně z francouzské oblasti Charente, kde vyráběla koňak. Ta zde začala destilovat rum obdobným způsobem, jakým ve své původní domovině vyráběla koňak. A nutno dodat, že s velkým úspěchem. V roce 1862 Dupré Barbancourt zdokonalil rumovou recepturu do podoby, kterou firma používá dodnes.
Trinidad, který byl po dobu španělské vlády ospalou kolonií, s příchodem nových obyvatel ožil. Třtina se začala pěstovat ve velkém a rum se pálil všude. Populace francouzských plantážníků na ostrově se pomalu rozrůstala. V roce 1797 dobyli Trinidad Britové. A o pár desítek let později, v roce 1936, založil Robert E. Siegert, pravnuk stvořitele světoznámé Angostury Aromatic Bitters, na Trinidadu lihovar a začal produkovat rum Angostura.

Kubánský příběh

Ani Kuba nezůstala pozadu. Dařilo se zde cukrové třtině a místní obyvatelé i návštěvníci ostrova s oblibou popíjeli rafii, předchůdce dnešního rumu. Kvalita pálenky z cukrové třtiny se zvedla v 19. století spolu se zavedením měděných destilačních přístrojů a objevily se rovněž první pokusy o zrání. Za otce kubánského rumu bývá považován Pedro Diago, právě jej totiž napadlo uložit pálenku do nádob a ty zakopat pod zem. Na přání Španělské koruny se ve druhé polovině 19. století začal produkovat Ron Superior, lehčí, jemnější a delikátnější verze oblíbené pálenky. Brzy získala na oblibě, díky čemuž bylo v 60. letech 19. století na Kubě více než 1000 lihovarů.
Jeden z nejznámějších založil katalánský přistěhovalec Facundo Bacardi Massó. Již ve Španělsku zkoumal možnosti výroby rumu s cílem vytvořit z pití pro masy něco sofistikovanějšího. Kromě tmavého rumu vyrobil i první světlý rum, jenž se díky filtraci dřevěným uhlím vyznačoval lehkostí a jemností. Experimentoval rovněž se zráním rumů v sudech z bílého dubu. Společnost Bacardi y Compaῆia byla založena 4. února 1862. Vzkvétala zejména po roce 1870, a to i díky novince v podobě průmyslově vyráběného ledu, která znamenala revoluci v oblasti prodeje alkoholu. Zrodily se drinky jako Mojito či Daiquiri. Bacardiho impérium rostlo, brzy firma expandovala i za hranice – otevřela si pobočku v Barceloně, v roce 1931 přišla první zahraniční destilerie v Mexiku a o 27 let později v Portoriku. Pak přišla revoluce a s ní znárodnění majetku rodiny Bacardi, která odešla do exilu a tam ve výrobě svého rumu pokračovala.  
Po převzetí moci Fidelem Castrem se na Kubě mohl produkovat jediný rum, jemuž byla přidělena značka Havana Club. Na jeho výrobě se podílely jak stávající lihovary, tak nová destilerie postavená v Santa Cruz del Norte nedaleko Havany. Historie této značky je ale delší – začala se psát už v roce 1934, kdy tento název pro svůj rum použila rodina Arechabalů. Ta už od roku 1878 vlastnila palírnu La Vizcaya v Cardénasu. Zpět ale k porevoluční etapě. Ta byla mimo jiné poznamenána spory o značku, zejména na americkém trhu. Když v roce 1993 vznikla spojením výrobce (Cuba Ron S.A.) s mezinárodním distributorem (Pernod Ricard) společnost Havana Club International S.A., nechal si nový společník značku Havana Club registrovat ve 183 zemích včetně USA. Jenže potomek rodiny Arechabalů prodal práva na značku rodině Bacardi. Výsledek? Vleklé soudní spory. Americký úřad pro patenty a obchodní značky nakonec v srpnu 2006 rozhodl v neprospěch současného výrobce a distributora, který tak na americkém trhu nemůže rum pod značkou Havana Club distribuovat. Vcelku nedávno si proto výrobce s distributorem nechali zaregistrovat značku Havanista…

Jamajské kořeny

Počátek 19. století znamenal významné období i pro Jamajku. V roce 1825 si jistý John Wray, původním povoláním kolář, otevřel v Kingstonu hospodu. Ta se brzy stala centrem místního společenského života. V roce 1860 přijal Wray do podniku svého synovce Charlese Jamese Warda a o dva roky později z něj učinil partnera. Od této chvíle byla firma známá jako J. Wray a synovec (Wray & Nephew). Po smrti Wraye se stal Ward jediným vlastníkem, společnost rozšířil a pustil se do výroby a prodeje rumu. Zpočátku firma narážela na konkurenci v podobě společnosti Appleton, jež na ostrově působila už od roku 1749. Dokázala ale obstát, a to i za hranicemi – na mezinárodní výstavě v Londýně v roce 1862 získala tři zlaté medaile, další ocenění následovala třeba v roce 1878 v Paříži nebo o 7 let později v New Orleansu. Po Wardově smrti se majetku ujali správci, kteří ho prodali Lindo Brothers & Company Ltd. Ta krátce na to získala i Appletonovo panství v St. Elizabeth a továrnu s palírnou významně rozšířila.
S Jamajkou je spojena ještě jedna známá značka rumu – Captain Morgan. Na ostrově ji v roce 1944 vytvořila firma Seagram & Sons, ale její příběh začínám mnohem dříve. Pojmenována totiž byla podle Henryho Morgana, odvážného britského bukanýra, který se koncem 17. století stal prvním jamajským guvernérem. V roce 2001 prodala společnost Seagram značku Captain Morgan koncernu Diageo. V současnosti se rum vyrábí v Portoriku.

Antigua a Guyana

Na ostrově Antigua po celé 19. století převládal tradiční model: jednotlivé plantáže pálily svůj vlastní rum. Za hranice se příliš nevyvážel, i tak ale platil za dobrou pálenku vynikající lehkostí a jemností. Pak však došlo k poklesu v celém odvětví a počátkem 20. století výrobu ukončily i poslední plantáže. V roce 1934 vznikla společnost Antigua Distillery Ltd., jež o dva roky později zakoupila několik panství a cukrovar a začala produkovat vlastní melasu. Výsledkem byl cukr známý jako muscovado, přičemž ze zbylé melasy se vyráběl rum Cavalier Muscovado. V 60. letech firma v reakci na soudobé trendy začala produkovat lehčí rum – zrodil se Cavalier Antigua, který zaznamenal úspěchy i na mezinárodním poli. Mimo ostrov prodává Antigua Distillery svůj rum pod značkou English Harbour.
V Guyaně lze o výrobě rumu hovořit již počátkem 17. století, kdy zde bylo několik velkých třtinových panství a každé pálilo vlastní rum. Už tehdy se místní rumy vyvážely, a to pod značkou Demerara. Některé z nich se staly přísadou do grogu britského námořnictva. V 60. letech 20. století došlo v důsledku technického pokroku a vývoje trhu ke sloučení celé řady malých palíren do čtyř lihovarů, které se posléze začlenily do Demerara Distillery.
Podobný model fúzí byl v karibské oblasti vcelku běžný. Tu a tam však dodnes najdeme regiony, které si stále vyrábějí vlastní rum, přidávají do něj nějakou zvláštní přísadu, aby svůj produkt odlišily, a jejich destilát většinou neputuje daleko za hranice příslušného ostrova.

Rumová Amerika

V této části světa začali své kolonie budovat nejprve Španělé, Francouzi, Holanďané a Švédové. Postupně zde vzniklo i 13 britských kolonií, první z nich byla v roce 1607 Virginie. Rum velkou měrou prospěl všem. Byl vzpruhou pro námořníky královského loďstva, které chránilo osadníky, vydobyl koloniím jejich místo v trojúhelníkovém obchodě a posílil spojení mezi osadami, karibskými ostrovy a mateřskou zemí.
V souvislosti s Richmondʼs Island ve státě Maine se již v roce 1639 cestovatel John Josselyn zmiňuje o kapitánu Thomasu Wannertonovi, který vypil půl pinty rumu na jeden zátah. Popisuje také lékařské využití rumu, v němž se obvykle louhovaly nejrůznější byliny a tento lektvar se pak pil jako medicína. A nejen to…
Kolonie, které tvořily Novou Anglii, kupovaly obrovské množství melasy, z níž produkovaly rum pro vlastní spotřebu a hlavně k obchodním účelům. Používali jej totiž při směnném obchodu s původními obyvateli. Indiáni ho brzy měli spoustu, vžilo se pro něj označení ocuby. Pro mnohé z nich to však byl zlověstný začátek konce. Alkohol je ruinoval a zabíjel... Traduje se, že kolem roku 1562 pili osadníci starší 15 let v průměru sedm panáků 40% rumu denně. Prohibice zavedená v Massachusetts nebyla o nic úspěšnější než pozdější pokusy. Rodiče pili se svými dětmi, duchovní se na kázání připravovali se sklenkou rumu v ruce a pracující muži měli každý den přestávky na grog a alkohol byl součástí jejich výplaty.  
První lihovar na výrobu rumu ve Spojených státech byl založen na Staten Islandu v New Yorku v roce 1664. O tři roky později následoval lihovar v Bostonu. Newyorští Holanďané sice dávali přednost pivu, ginu a šnapsu, i přesto však s rumem vesele obchodovali a časem si ho dokonce zamilovali. Během několika let palírny v Nové Anglii produkovaly velké množství rumu. V roce 1692 činila obvyklá cena za galon 2 šilinky. Melasa, která se prodávala v Karibiku, měla tehdy hodnotu 12 pencí za galon, i přes vysoké náklady na destilaci však byly zisky novoanglických palíren stále obrovské.
Rum se stal klíčovou součástí místního života i ve státě Maine. Bohatí byli sice uvyklí na víno z portugalských a španělských ostrovů a obyčejní lidé pili pivo, to ovšem již v roce 1700 převálcoval rum. Levný novoanglický rum se pálil v Bostonu a Falmouthu (nynější Portland). Ve státě Massachusetts patřil k hlavním producentům rumu Medford. Není divu, jeho poloha na řece Mystic byla naprosto ideální – většina melasy, která sytila medfordský rumový průmysl, se dovážela z Karibiku na lodích, jež se zde od roku 1735 vyráběly. Medfordský rum se brzy stal vyhledávaným zbožím a dokonce se vyvážel i na ostrovy v Karibiku. Velkým pojmem byl až do roku 1905, kdy byla zavřena palírna, kterou tu v roce 1735 otevřel bostonský obchodník Andrew Hall.
Koloniální, zejména novoanglické přístavy díky obchodu s rumem jen vzkvétaly. I na jihu měl rum své příznivce. Destiloval se například ve Virginii a Severní i Jižní Karolíně. Mezi lety 1763 a 1783 se na východní Floridě pila ve velkém směs pomerančové šťávy s rumem. Přestože Británie po revoluci, která v jejích amerických koloniích proběhla v letech 1775–1783, zakázala obchod se Spojenými státy, americký rum měl dost odbytišť jinde. Počátkem 19. století v Bostonu fungovalo 40 palíren, v Hartfordu 21 a v Newportu osm. Daně postupně uvalené na melasu a rum však způsobily, že se mnozí výrobci raději přeorientovali na žitnou whisky. A tak parlamentní zákon spolu s omezením dovozu karibské melasy v podstatě podpořily výrobu žitné, která nakonec vytlačila rum na okraj pozornosti Američanů.    

Rum a západní Afrika

Trojúhelníkový obchod nebyl jediným příspěvkem Afriky do historie rumu. Portugalci, Britové, Francouzi nebo třeba Dánové potřebovali někde skladovat své zboží i otroky, které za ně získali, proto na pobřeží začali budovat obchodní osady a obranné pevnosti. Zboží brzy začalo plnit královské paláce a chrámy, a jakmile nadešel ten pravý čas, rum nahradil palmové víno a zaujal postavení posvátného nápoje podávaného vzácným hostům nebo při významných událostech. Nechyběl u různých obřadů a rituálů a v zásadě se dotkl i celé západoafrické společnosti – také díky němu se evropský vliv rozšířil po části černého kontinentu.
Po zániku trojúhelníkového obchodu došlo k velmi významné změně na poli obchodování s rumem a otroky. V dobách nedostatku kvalitního novoanglického rumu si museli afričtí králové vystačit s podřadnými značkami a strádaly i obchody. Návrat Američanů v 90. letech 18. století proto kvitovali, neboť to vypadalo, že se vrátí i prosperita. Čáru přes rozpočet jim však udělalo úsilí britské, francouzské, holandské, americké a dánské vlády potlačit obchod s otroky. Ten se stal podle mezinárodních zákonů zločinem. Flotily zainteresovaných států ho usilovně potíraly na moři a vojenské posádky se ho snažily zlikvidovat na souši. Krátce se s otroky ještě obchodovalo nelegálně, ale koncem 40. let 19. století byl již téměř vymýcen.
Jelikož afričtí panovníci chtěli, aby i nadále do Afriky připlouvaly lodi s rumem a dalším zbožím, museli se poohlédnout po jiné směnné komoditě. Volba padla především na palmový olej, arašídy a slonovinu. Některé kolonie (například španělská rovníková Afrika či portugalské Kapverdské ostrovy) ovšem našly jiné řešení – začaly pěstovat cukrovou třtinu a posléze i vyrábět vlastní rum. Odvětví výroby rumu dnes v Africe patří k ukazatelům stavu ekonomiky. Některé země se pyšní vlastními lihovary: v Ghaně jsou to Gihoc Distilleries, Benin má tři lihovary a dokonce i válkou zničená Sierra Leone každoročně vyprodukuje jisté množství rumu.  

Na východ od nás

Evropské mocnosti kolonizovaly pochopitelně i země na východě. Španělům se podařilo obsadit Filipíny, portugalské základny vznikaly v Mosambiku, Keni, Pákistánu, Indii, Bangladéši, na Srí Lance nebo v Indonésii. Portugalská nadvláda v jihovýchodní Asii však netrvala dlouho. Od počátku 17. století odtud vyháněli Portugalce Holanďané, uspěli zejména na guinejském pobřeží nebo Srí Lance. Angličané, kteří v 17. století s kolonizací sotva začínali, se soustředili na Indii a čelit ale museli Dánům a Francouzům.
Zájmy kolonizátorů byly do značné míry obchodní. Holanďané kupříkladu v Indonésii zcela reorganizovali zemědělství. Koncem 19. století se Jáva stala největším světovým producentem cukru a začala také s výrobou rumu. Společnost E&A Scheer založená v roce 1712 byla zapojena do trojúhelníkového obchodu a dodnes zůstává největším prodejcem indonéského rumu. Obchodovala například v Pacifiku, odkud vozila místní rum zvaný batávský arak. Název měl své opodstatnění, neboť základem nápoje byla sice melasa, ale při kvašení se používala červená jávská rýže.
Do výroby cukru se pustily také ostrovy Maskarénského souostroví v Indickém oceánu – Mauricius, Réunion, Rodrigues a Seychely. Na zdejších plantážích pracovali pod dohledem francouzských kolonizátorů především afričtí otroci. Francouzská koruna si velmi dobře uvědomovala, že cukr znamená rum, a proto v roce 1744 poslala na ostrov destilační přístroj. Bohužel nedorazil – loď potopila bouře. Jeden nezdar ale neznamená definitivní prohru. Plantážníci na Mauriciu získali přístup na mezinárodní trhy, díky
emuž výroba cukru nabrala na obrátkách. Dalších 150 let vládl ostrovu cukr. Zdejší rum nebyl vůbec špatný, na rozdíl od cukru byl ale určen především pro místní spotřebu. V současnosti se na ostrově vyrábí například značka Pink Pigeon, za kterou stojí Medine Distillery, nebo rum Starr African, který vyrábí International Distillers Mauritius Ltd.
Také na Seychelách se po desetiletí vyráběl rum výhradně pro potřeby ostrovanů, nicméně v současné době se tato praxe pomalu mění. Seychelský rum se totiž pokoušejí na světové trhy uvést zahraniční obchodníci. Patří k nim jihoafrickou společností vlastněná Trois Fréres Distillery, jež vyrábí bílý i tmavý rum Takamaka Bay. Na Réunionu se rumu věnuje například Isautier Distillery, a to už od roku 1845. Zaměřuje se zejména na rum agricole a vieux.
Právě z Réunionu přivezli Francouzi cukrovou třtinu na Madagaskar a s ní i rhum arrangè, tedy rum ochucený vanilkou, anýzem, skořicí nebo třeba orchidejemi. Jednou z hlavních značek na tomto ostrově je Dzama Rhum. Vyrábí se i v ochucené verzi.  

Australská odysea

Rum se zapsal i do dějin Austrálie. V roce 1786 britský parlament nařídil, aby byl Nový Jižní Wales spravován jako kolonie a prvním guvernérem jmenoval Arthura Phillipa. Ten dorazil do Botanského zálivu se svou první flotilou (tvořilo ji 11 lodí, stovky trestanců a čtyři britské námořní pěchoty) v roce 1788. Noví osadníci si pomalu zvykali na svou novou zemi. Kolonie získala úplný monopol na příděly půdy a trestance využívala pro práci na svých farmách. Měla rovněž monopol na obchod v osadách a rum nakupovala z lodí, které oblastí proplouvaly. Trestanci byli za svou práci placeni rumem, za rum se prodávalo zboží a splácely se jím dluhy.
Do poloviny 19. století byla Austrálie závislá na dovoz rumu. Postupem času se ovšem ukázalo, že oblast dnešního Queenslandu je ideální pro pěstování cukrové třtiny a brzy se zde objevily první plantáže. Na cukru se vydělaly peníze a výroba rumu začala nedlouho poté. I přes problémy s nedostatkem pracovní síly zdejší plantáže a palírny vzkvétaly.
Nejznámější australskou značkou je bezpochyby Bundaberg nebo také Bundy, jak mu na nejmenším světadílu říkají. Město Bundaberg v Queenslandu bylo vyhlášeným centrem cukrovarnictví již v roce 1880. Melasu, která byla vedlejším produktem při výrobě cukru, místní farmáři podomácku pálili na rum. V roce 1888 se několik menších cukrovarníků spojilo a vytvořilo Bundaberg Distilling Company. Bundaberský rum sice neměl vlastní značku, ale získal takový věhlas, že v roce 1939 australská vláda vyčlenila veškeré jeho zásoby pro ozbrojené síly, královské loďstvo a americkou armádu. Od roku 1974 začala Bundaberg Distilling Company svůj produkt stáčet do láhví. Australané na něj dodnes nedají dopustit.

Tento článek najdete v:

BARLIFE Magazine č. 52