Bourbon s krocanem ve znaku

Václav Větvička

28. únor 2017

Na palírnu jednoho z nejznámějších bourbonů světa, kterou najdeme v kentuckém Lawrenceburgu, je poněkud zvláštní pohled. Zatímco v rukách francouzských majitelů budovy chátraly, italská Grupo Campari jednoduše postavila destilovnu novou, ultramoderní. Pryč je šarm věkem začernalých budov, kterými se pyšní konkurenti, nový design by se nestyděl ani uprostřed ultramoderní čtvrti velkoměsta.  

To ale na kvalitě bourbonu nic nezměnilo, očividně i prosklená destilovna s počítači dokáže udržet kvalitu, na kterou si zákazníci zvykli již od roku 1855. Nové inovace přispěly k výraznému rozšíření nabídky, ve které si můžeme vychutnat šest různých verzí a k tomu ještě dvě whisky žitné. Klasickou a zároveň nejoblíbenější verzí ale stále zůstává Wild Turkey 101 Bourbon. Wild Turkey se i nadále drží svého hesla „Nic neměň“, proto zbrusu nová destilovna svítící chromem a sklem i přes „drobné“ inovace udržuje svoji kvalitu. Není divu, vždyť Jimmi Russell vydržel v pozici mastera distillera plných 60 let. V posledních letech přešel tento post na jeho syna, který si ale nejprve v destilovně musel „odkroutit“ více než 35 let. Hlavní důraz je kladen na dodržování kvality jednotlivých přísad, pro jistotu se nesmí používat geneticky modifikovaná pšenice či kukuřice. Rozdíl v chuti whisky sice nikdo neprokázal, ale co kdyby. Na podobné novoty u Wild Turkey prostě nehrají.

Další, na čem si u Wild Turkey zakládají, jsou sudy, Na rozdíl od ostatních destiloven používají nejsilnější, čtvrtý stupeň zuhelnatění. Znakem zájmu o kvalitu je také to, že se Wild Turkey nijak nechlubí tím, jak starý bourbon si vlastně kupujeme. Stáří totiž záleží výhradně na tom, co hlavnímu ochutnávači napoví jeho chuťové buňky, takže část či celý bourbon může být starý čtyři, ale také šest nebo dokonce osm let.

Jak je tomu u amerických bourbonů zvykem, i tato firma během své dlouhé historie měnila majitele, nápoje a dokonce i místo. Za prvních 15 let existence se tato destilovna přemístila nejméně pětkrát. Ostatně při tehdejší velikosti to nebyl zase tak složitý proces. 

Jednou z nejzajímavějších postav v historii palírny byl T. B. Ripy, který založil úplně první verzi destilovny Wild Turkey – v době, kdy koupil Old Joe Distillery. Ripy vedle toho, že destilovny kupoval, prodával a stěhoval s urputností hodnou lepších cílů, měl i zajímavé nápady a hlavně si potrpěl na dostatečné staření bourbonu. Právě on v době, kdy destilovny musely platit daně z vyrobené whisky hned před stařením a ne po prodeji, přišel na trik čerstvě vypálenou whisky vyvážet do Německa pro staření a importovat ji zpátky až ve chvíli, kdy byla připravená k prodeji. Tím mohl nechat bourbon stařit, jak dlouho potřeboval, aniž by firmu zatížil daněmi.

Destilovna Wild Turkey si sice mimořádně cení toho, jak se na její výrobě bourbonu nic nemění, nicméně inovacím se nijak nebránila. Právě Wild Turkey stál v roce 1976 u nového produktu nazvaného Wild Turkey Liqueur, který úspěšně nalákal nové zájemce o tekuté zlato Kentucky. Z názvu samozřejmě musel zmizet termín „bourbon“, v té době již zákon nedovoloval použít tento výraz tam, kde nápoj měl i jen jedinou složku navíc, než povolila litera zákona. Právě v tomto nápoji najdeme začátek dnes tak populárních směsí bourbonu prakticky s čímkoliv, od medu až po zelená jablka.

Do historie Kentucky se palírna zapsala i v negativním smyslu. V květnu roku 2000 zachvátil požár jedno ze skladišť, kde bylo uloženo více než 17 tisíc sudů s bourbonem. To samozřejmě nejde uhasit, o to se hasiči víceméně ani nepokoušeli a pouze pozorovali hořící proud, který vytékal jako láva z hroutící se budovy. Nicméně hlavní problém byl v tom, že skladiště stálo nad řekou. Proud tekoucího hořícího bourbonu zasáhl řeku Kentucky River a zahubil veškerý život v ní v délce přes 100 kilometrů. A jelikož vodu z řeky využívala i místní vodárna, měly děti nechtěné bourbonové prázdniny. Rozum by sice odhadoval, že sklad plný sudů s 60% alkoholem bude mít přinejmenším požární hlásič, když už ne nějaký systém automatického hašení, ale alespoň se z tohoto neštěstí poučili ostatní.

Název destilovny se v historii mnohokrát měnil, stejně jako se měnili majitelé, to jen starý Ripy nebo někdo z jeho rodiny se stále motal kolem. Teprve když jeden z nových majitelů, což v té době byla importní a distribuční firma z New Yorku, vzal začátkem čtyřicátých let pár láhví na výroční lov tetřevů a několik jeho kamarádů z bridžové partičky bylo mimořádně nadšeno jeho kvalitou, vymyslel Austin Nichols na památku těchto každoročních loveckých výprav jméno Divoký krocan, Wild Turkey. Na značku, která vlastně až do roku 1942 neměla žádné pořádné jméno, je Divoký krocan mimořádně úspěšný a etiketa s poněkud podivně vypadajícím ptákem je známá po celém světě.

Tento článek najdete v:

BARLIFE Magazine č. 79